Úterní tělocvičny dále pokračují. Páteční tělocvičny už nejsou!!!

Symbolem moci na měsíce červen a červenec jsou Můrka a Faithy, na srpen a září Pepsi a Ferda. Uzávěrka příštího čísla je v pondělí 2.9.2003!

Akce oddílů

Minnehaha

Baseballová sestava - řešení by mělo být: nadhazovač - Harry, chytač - Allen, spojka - Ed, 1. metař - Paul, 2. metař - Jerry, 3. metař - Andy, levý polař - Sam, střední polař - Bill, pravý polař - Mike.

Tak se pouštím do svého "povinného" příspěvku...

Svojsíkův závod

Nebudu vás zatěžovat tím, jak náročné bylo sestavit družstvo, které by mohlo regulérně odběhnout závod, každopádně to nebyla žádná sranda. Nakonec běželi Honza (jako rádce), Dave, Šimon, Ivo, Pavel a Agent. S nimi jako doprovod Bobr - je docela příjemné mít svého zástupce a přijít se jen tak podívat...

Když jsem přicházel na louku v chuchelském háji, šel jsem svojí oblíbenou cestou, na které byla shodou okolností rostlinná kimovka. Klukům jsem ale nic neprozradil, ani nebylo proč, protože Muwín s nimi těsně před závodem probral snad všechny "podezřelé kytičky". Hromadný nástup hlídek a rozhodčích trval poněkud déle, protože Marka předávala dekrety novým čekatelům. Pak Honza vylosoval pro naši hlídku č. 2. Před startem jsme si zahráli fotbálek, aby snad kluci neběželi při závodu příliš rychle. Na kontrole krojů jsme samozřejmě byli nejlepší, 16 trestných hovoří za vše... Škoda, že Bobr vyplnil špatně členské průkazky. Co se dělo potom na startu nevím, protože jsem nezažádal o povolení pohybovat se na trati během závodu. Stejně jsem neměl chuť do focení. Hráli jsme s holkama fotbálek a byl to skutečně zážitek, na Báru v dlouhé sukni nelze skutečně zapomenout... Po huntování plic jsme marně vyhlíželi první doběhnuvší hlídku. Odhad organizátorů závodu na jeho délku byl 1,5 hodiny, což odpovídalo skutečnosti jen z poloviny. S první hlídkou jsme se zděsili, když jsme zjistili, že se na posledním stanovišti staví tři stany - jehlánek, klasický stan a kopule! Právě na kopuli si naši kluci vylámali zuby, protože jsme ji nestavěli. Deset trestných bodů by bylo to nejmenší, co by mi vadilo, ale chování rozhodčích (především "rudovlasé slečny krávy", jak jsem ji tehdy nazval) na tomto stanovišti mě rozpálilo doslova doběla. Tak např. kdybych klukům nepřinesl naši tyč od vlajky, tak by Dave s Agentem hledali v tom hájku bez dříví náhradní tyč k jehlánku ještě dneska... Při hodnocení těchto skautských exemplářů bych nalezl ve svém slovníku i slova arogance, povýšenost, ponížení - tedy skutečně nic, co bych četl ze skautských zákonů. Když kluci doběhli závod, vyžívali jsme se v sepisování protestů, kterým jsem stejně nedával takřka žádnou naději na úspěch. Z vyššího principu mravního však... jsme si raději šli zahrát fotbálek.

Před vyhlašováním výsledků jsme se dozvěděli, že byl uznán jeden náš protest, který znamenal bod k dobru. Prd nám bylo platné, že stavba všech stanů překračuje rámec prvního stupně skautské zdatnosti, protože nám měla Marka říct, že se to tak domluvilo na ORJ... Upřímně mě to štve ještě dneska. Nakonec jsme totiž byli o osm bodů třetí (ze čtyř chlapeckých hlídek = dvojnásobná konkurence oproti předchozím ročníkům). Musím ovšem říci, že jsem na kluky za jejich výkon pyšný, protože chyby, které je stály umístění, neudělali oni ale jiní, a také proto, že jsem viděl dílčí výsledky, které ukázaly, že byli stejně dobří jako ti první (a v některých disciplínách - např. kytičkách, Muwíne díky - dokonce lepší, akorát nemohli konkurovat v rychlosti starším. Myslím, že jsme se připravili dobře, za což patří částečné díky oddílu Minnehahy.

A co si myslím o celkové organizaci závodu? Rozhodně je dobře, že se konal přímo v Praze. Také si myslím, že rozhodčí byli dobře připraveni a že jich bylo sice na pohled hodně, ale jinak tak akorát, aby byl závod co nejkvalitnější. A určitě je dobře, že závod hodnotí mladí lidé, kteří reálně působí v oddílech. A pravidla? Trochu mi uniká smysl kontroly skautských průkazek, kvůli nimž jsou trestáni děti za chyby svých vedoucích. Rovněž nechápu bonusové body za odborky a za slib, které násobí zvýhodnění starších hlídek. Věk startujících by se měl rozhodně snížit. Nevím jak moc by bylo uskutečnitelné kontrolovat, aby startující družstva byla alespoň ze 2/3 reálná (prostřednictvím registrace nebo nadřízené ORJ?). Když existují koedukované oddíly, měly mít šanci závodit i smíšené hlídky. Hlídky, které soutěží mimo závod, by měly mít právo na ceny podle umístění (které se ostatně nemusí hlásit v protokolu o výsledku závodu)...

A taky je fajn, že do toho můžu kecat, aniž bych někdy příště nabídl své služby pořadatelům závodu...

Jaký taky může být vandr s Vlčákama

I stalo se, že se Janek zboural při školním fotbálku, a tak to vypadalo, že pojedu s klukama úplně sám. Nakonec se ještě ozval Rychlík, takže jsem byl o něco klidnější. V pátek odpoledne jsem se zdržel ve škole a nestíhal jsem. Když jsem přijel domů, zavolal jsem Rychlíkovi, abych mu řekl, že přijedu rovnou na Hlavák. Jenže ouha, Rychlík nakonec nejede. Vyslal jsem ho tedy, aby alespoň odvezl kluky na vlak a počkal tam s nimi na mě. Tak se i stalo a protože jsem proběhl Meinlem v rekordním čase, přišel jsem na nádraží jen o malou chvíli později, než ostatní. A času bylo ještě habakuk...

Ve vlaku jsem vytáhl rádio. Tento zcela výjimečný stav se udál kvůli hokeji. Hráli jsem přece semifinále s Kanadou! Zatímco Ivo a Pavel zrovna probírali jinou dimenzi, tak jsme my o něco sportovněji založení - Dave, Šimon a já - šponovali uši, abychom přes to prskání vůbec něco slyšeli. Když se nám podařilo vyrovnat ze stavu 0:3 (to byla poslední informace, kterou jsme měli před zapnutím přístroje), tak bylo hned veseleji. Jenže ne na dlouho. Jak určitě víte, prohráli jsme vysoko. Smutek s námi sdílel i průvodčí. Předtím jsme se vzájemně informovali, jak že si to ti naši hoši vedou... Myslel jsem, že ve vlaku to bude poprvé a naposledy, co rádio zapnu, protože finále se mělo hrát v neděli. O bronz však v sobotu.

Vystoupili jsme pochopitelně v Mnichově hradišti. Pokus svěřit Pavlovi vedení nevyšel, protože by nás za chvíli ztratil... Na mostě jsme si zahráli tradiční "Moje auto" a ještě před Valečovem se na nás hnala bouřka. Zavelel jsem jít dál. Bez pláštěnek v poměrně rychlém tempu jsem došli až pod převis Diego. Pavel bez pláštěnky doslova, protože ji cestou ztratil... Kdybyste viděli, jak měl zabaleno do usárny, přitom má doma lepší batoh. Vlastně vám to budu moci ukázat na fotce. Pro nedočkavce tu hrůzu ve stručnosti popíšu: Představte si obrovskou rouru, ze které čouhá spacák modré barvy zabalený do igelitu, na té rouře přivázanou knihu od Tolkiena, žlutou termosku a samozřejmě ešus bez obalu, ale nejen to - on byl také bez víčka, takže z něho koukal "Dobrý hostinec". Jestli myslíte, že tímto končím, tak jste na velkém omylu! Představte si fusak se zipem (něco jako na floorbalky) a v něm dva dřevěné meče obalené molitanem!!! K tomu všemu ještě oranžovohnědý žracák (nenávidím automatické opravy Wordu, právě mi to předělal na pracák)!!! Hned jak jsme přišli, tak jsme si ustlali, popovídali si při pozdní večeři u ohně a šli spát.

Druhý den kluci vyrazili na brzkou ranní mlátičku Pavlovýma klackama, takže jsem se rozhodl, že si ještě chviličku schrupnu. Jenže ty tupé rány se ve skalách neuvěřitelně rozléhaly. Když se kluci vrátili ze soukromého prográmku, najedli jsme se a začali uklízet. Dělba práce byla asi špatně. Ivo se s Pavlem málem porval. Vzpomněl jsem si, jak mi na Vůdcovkách říkali, že dětem nikdy nesmíme dát facku, tak jsem jim oběma jednu vlepil a byl klid. Dělba práce proběhla znovu, Pavel vzorně spolupracoval při uklízení pod převisem. Ostatní místo aby dělali dříví, skopičili. Nechal jsem je v tom, abych je pak mohl více pokárat, že na ně není spoleh, a to by chtěli za nezodpovědného Kubu nového rádce... Kvůli tomu jsme na další cestu vyrazili vlastně až k obědu. Problém taky byl, že nikdo z nás neměl hodinky. Hlavně bych je měl mít já... Vyrazili jsme nejkratší cestou ke Kosti. Při vaření oběda jsme blbli s ufem a tenisákem. Ufo jsme házeli do škvíry ve skále a pak ho tenisákem sestřelovali. Hra skončila, když Dave zahodil tenisák na vršek skály. Naštěstí jsme ho našli, takže jsme se mohli těšit na hokejíček. Neměl bych zapomenout, že při vaření se Ivo se Šimonem skutečně vytáhli a ukázali nám, jak se z pytlíkové polévky na dva litry dá uvařit i necelý půllitr... Při cestě dál jsme poslouchali hokej. Pak nám bylo smutno... Kus dále jsme objevili skálu s jeskyní. Muselo se trošku zahorolezit, takže až potom bylo vidět, že to je jen malá díra. Vešli jsme se tam akorát dva - já a Dave. Proběhla blesková domluva a hned jsem za Davovými zády prováděl průzkum. Hučel jsem přitom do skály, aby to vypadalo co nejvěrněji. Věřte nebo ne, zanedlouho jsme z Pavla vymámili i baterku, takže po chvíli už byli kluci nedočkaví, až se tam taky podívají. Srandu nezkazil nikdo, takže si tu krásu mohli vychutnat všichni. Při seskoku na pevnou zem jsme se ovšem zasmáli mnohem víc. Pavel se příšerně bál, trvalo mu to nejmíň pět minut!

Zanedlouho jsme došli až ke Kosti. S Davem jsem šel pro vodu a ostatní hlídali věci a dělali dřevo. Jenže s tím dřevem to bylo zase jako ráno, takže práce odsejpala, až když jsem se vrátil a sesílaje hromy a blesky se pustil s nimi do práce... Ještě předtím jsem udělal několik experimentálních fotek Kosti. Potom jsme si vzali bágly a šli hrát na parkoviště hokej. Dave našel klacek, který vypadal úplně jako hokejka, takže než ji trochu obrousil (byla nahnilá), tak nám dával na frak (přesně mně a Šimonovi). Zahráli jsme si moc pěkně (až na Pavla a Iva, kterým hokej moc nevoní), dokonce i zakřičeli (góóól!!!). Ještě před setměním jsme udělali hokejovou momentku, pak jsme skoro až do tmy tmoucí hráli fotbálek. Na večeři a nocleh jsme se vrátili do našeho jeskynního brlohu. V noci mě probudil opilecký řev! To se k nám na přespání vkrádala banda tak deseti molů (tj. chlapů na mol). "Vypadněte vodtud!" zahrozil jsem a už jsem se soukal ze spacáku (je zajímavé, že než jsem ulehal k spánku - jako poslední - tak jsem měl divné tušení). "Jé, tady už někdo je!?" (Měl bych dodat, že venku pršelo.) "Dem tam...", ozvalo se za zády vyplašeného. (V prvním okamžiku mně napadlo, že se uskromníme, ale hned mi došlo, že tu jsem s dětma...) "He, kde je tady ještě nějaká díra?" "Dém, poďte..." A šli, načež se mi velice ulevilo. Za chvíli mi bylo jasné, kudy se vydali (ke Kosti byla hladina rybníčku na cestě až ke skále, takže se muselo jít přes klády.) "Jé, já mám mokro v botách!" "Ty to dokážeš - hej, hej, hej, hej - ááááá..." "Ty vole..." Hned jsem usnul.

Ráno pršelo, takže jsem se pomalu smířil s tím, že Pavlovi dám svoji pláštěnku, ale když jsem mu to řekl, tak za chvíli přestalo... Ufff! Cestou do Turnova jsme hnali, spolehnutí bylo akorát na Šimona. Záměrně jsem klukům řekl, že musíme stihnout dřívější vlak, kdybych to neudělal, ujel by nám i ten poslední... Na nádraží jsem klukům hlídal věci, zatímco oni si šli nakoupit. Je zajímavé, že ten, co si toho nejvíc koupí, se nejméně dělí... Málem jsem nemohl zaplatit vlak, protože jel delší trasou a byl podstatně dražší (nebylo nás dost na slevu) a kluci všechny peníze utratili... Kvůli hlídání batohů jsem si nestihl nasbírat pampelišky na med. Nikdy jsem ho nedělal, a tak jsem zkusil alespoň jednu skleničku (po letech slibování, že ho navařím kila).

V Praze jsme se rozloučili a zhodnotili akci na 2,2,3,3,3 (já jednou z trojek), zejména vinou slabé účasti. Ale můžeme chtít od dětí, aby jezdili na výpravy, když už pokolikáté z pětičlenného vedení jede jen jeden max. dva roveři? Já myslím, že účast vedení je prvořadá a závisí na něm kvalita programu. K čemu jsme dělali v září plánování, když ne pro tento účel? V prosinci jsme si řekli, že takhle to nechceme, ale "skutek utek". Je to asi taky moje chyba, protože jsem řekl, že vás budu uvolňovat na střídačku. Když vzpomenu výletu 31.5. (promiňte, že to dopisuju až po uzávěrce), tak mě mrzí, že každá jiná akce má přednost před oddílem a rekonstrukcí roverské klubovny. Promiňte, pánové (dam se to netýká), ale je to bída. Můžete namítat, že to prostě nevyšlo, ale když nejste schopní domluvit se během půl roku (!), tak kdy??? Možná kdyby za to vzaly holky, tak by to už bylo... Stydím se!

Pudinková párty

Přišel jsem na ni a hned jsem měl chuť zase odejít. Někteří to dokonce udělali. Byl jsem jediný, kdo s sebou přinesl uvařený puding, někdo ho alespoň koupil už hotový. Šákul, ač neplánoval přijít, nakonec přišel a uvařil puding přímo na místě... Proč se tak stalo? Asi proto, že se někdo na něco vyprdnul. Stačilo někomu dopředu říct, určit začátek akce a mohlo být všechno úplně jinak. Nerad něco takového píšu, ale tohle se prostě stalo, a spousta lidí z toho byla zklamaná. Lidi se trousili jak švábi na pivo, protože nic nevěděli a odcházeli, protože nevěděl nikdo nic. Možná se s tím dalo něco udělat, ale v tu chvíli to nikdo nedokázal. Nikdo na to nebyl připravený.

Přes to všechno jsem v klubovně přespal - když jsem chtěl jít domů, tak zrovna přijel Lochy - a druhý den ještě s Jankem promyslel některé věci k CTH. Když jsem byl opět sám, tak mi došlo, že bych mohl alespoň uklidit klubovnu. Chodil jsem do ní dlouho, viděl nepořádek, ale nikdy jsem s tím nic "zásadního" neudělal. Nebyl jsem sám...

Bambiriáda

Byla skvěle zorganizovaná, barevná, hlučná, plná usměvavých dětí i dospělých. A stánek Junáka byl podle mě nejlepší. Abych to neprotahoval, tak všechna čest, těm co se neúnavně účastnili přípravných schůzek. Já jsem pouze přispěl svým malým dílem - přítomností přímo na akci. K nahlédnutí by po Clavisu v klubovně měly být fotky, které jsem udělal poslední den Bambiriády. V tuto chvíli ještě nevím, jak se mi povedly (teď už ale jo).

Věřím, že Bambiriáda splnila svůj smysl a že se nám podařilo zviditelnit skauting v očích veřejnosti. Aaa vvvo tom to je...

Reakcí na následující články o Bambiriádě musím dodat, že i o kuželky byl zájem. Dokonce jsme měli konkurenci u pionýrů a bylo slyšet rodiče: "To nesmíš zepředu, jako u pionýrů, to umí každý, tady musíš obloukem zezadu..." Musím říct, že ze začátku, když jsem nemohl u kuželek být (Bambiriáda a zkouška z Fyzikáty nejdou moc dohromady), tak jsem trpěl, protože mi z toho nějací roveři udělali frašku. Bum zepředu! U malých dětí bych to chápal, ale u těch větších mi to připadalo, jako když z nich děláme blbce... Hlavně nebýt líný komunikovat s dětmi, a pak to jde. Zvládli to i ti nejmenší. A když ne, tak pro ně Radar vymyslel speciální fintu. Taky nám moc pomohla moje názorná ilustrace (vyvěsili jsme ji od sobotního rána), která ukazovala "jak ANO a jek NE". Chtěl bych zde Radarovi poděkovat, protože tak dobře stavět kuželky a zároveň se usmívat na děti jako on, asi nikdo jiný neumí (možná já bych mu mohl konkurovat...). Padáku DÍKY. Je také pravda, že jsme byli celou dobu ve stínu, ale mít plné oči odkvetlých květů topolu, to je vážně hrůza. Skoro máte pocit, že vám z očí ty stromy porostou... A svědí to na nose i v něm a i jinde... (To abych si také postěžoval.)

Taky musím napsat, co jsem ještě slyšel. Jedna paní u ochutnávání povídala - a to i přestože Placka lžičky co nejnápadněji omýval: "To je na žloutenku jak dělaný!" A vzala dítě za ruku a šla pryč. Ale z 1750 rodičů jeden, to je jen kapka v moři (vycházím z informace od Míly, přičemž zavádím předpoklad, že průměrní rodičové zplodí dvě děti a na Bambiriádu je s nimi ochotný jít pouze jeden z rodičů, zároveň uvažuji, že druhého rodiče v průměru zastoupí jiný příbuzný - babička, dědeček... je to aproximace velice přibližná a o její přesnosti by se dalo polemizovat, ale pro naše úvahy je oprávněná a dostačující).

Někteří již tuší, že jsem zůstal dlužen článek o tom, jestli se mi povedly vypěstovat jinánky. Teď přišla ta pravá chvíle, abych tak učinil.

Někdy v listopadu jsem zasadil třináct semen ginkgo biloba a příliš jsem nevěřil tomu, že by se mi to mohlo povést. Trochu optimismu do mě nalil Lišák svým článkem v Clavisu, ale musím se přiznat, že jeho rad jsem příliš nedbal. Semena, která jsem už měl v hlíně pro pokojové rostliny, jsem do písku nepřesadil. Tak dlouho jsem otálel, až všechny hroudy písku v širokém okolí zapadly sněhem a zamrzly. V dalším jsem hřešil, když jsem semínka málo zaléval, naštěstí mě v tomto pomohla mamka. Dne 23.1. jsem si všiml, že z hlíny čouhá něco zelenýho, a ejhle, byl to on, první klíček. Měl jsem ohromnou radost. Od té chvíle jsem radikálně změnil svůj přístup a několikrát denně jsem kontroloval, jak se zelenáčkovi daří. Ten se měl čile k světu a rostl téměř o centimetr denně! Během několika málo dnů mu vyrašily první dva lístky a věřte nebo ne, vypadal úplně stejně, jako jsem ho na podzim nakreslil do Clavisu, prostě tak, jak jsem si ho představoval. Když mi kolem květináče začaly lítat mušky a v hlíně bylo brzo plno malinkatých červíčků, tak jsem dostal trochu strach, jestli to přežije. Ale on rostl a rostl a kamarádi pořád nikde. Když mi Lišák řekl, že to klidně může být jediné vyklíčené ze všech těch semínek, tak už jsem moc nevěřil. Dokonce jsem tu a tam netrpělivě šťoural do hlíny a kontroloval semínka. Teprve když bylo mému malému příteli čtrnáct dnů, probudil se mu k životu bráška. A po něm další a další, a tak až do konce dubna. Ještě předtím jsem byl nucen stromečky přesadit no nového květináče. A také byl nejstarší jinánek nemocný. On totiž pořád rostl a rostl, ale nějak zapomněl sílit, až se málem zlomil, takže jsem ho musel na čas podepřít. Ty mladší jinánky jsou dnes pořád ještě menší než ten nejstarší, ale jsou silnější. Teď už nerostou, sílí, dřevnatí, vytvářejí korunu. Každý stromek má asi 4-6 lístků (některé spíš listy). Při jedné vichřici (to už jsem je dal na balkón, protože bezpečně přestalo v noci mrznout) nejstarší utrpěl další ránu - přišel o tři největší lístky a vypadal jako holátko. Ale příroda ukázala, že si ví rady, a stromek si okamžitě vytvořil dva nové. Dneska už stromečky nechodím tak často okukovat, protože si rostou samy a nemusím na ně skoro vůbec myslet. Když je zapomenu zalít, tak to přežijou. Zbývá mi prozradit, jaká byla klíčivost semen. Ze třinácti vyklíčilo deset (jedno z nevyklíčených bylo ovšem degenerované a kdo ví, jestli z těch tří ještě nějaké nevyklíčí za rok), což je 77% klíčivost. Ale protože jedno vyklíčené semeno záhy uhnilo, byla příroda úspěšná (zatím) z 69 %. Žádné z nevyklíčených semen neuhnilo. To je myslím dobré.

Sice ještě nevím, co budu s těma všema stromkama dělat, ale jsem si jistý, že za rok zkusím vysadit nějaký jiný druh (třeba dub). Kdybyste někdo jedno ginkgo chtěl, tak se ozvěte, ale musím vám říct, že je daleko hezčí, když si ho sami "vypipláte".

Bylo, nebylo, jednou docela (ne)dávno jsem přinesl k vašemu příjezdu z Velikonoc oplatky - Lembas. A předtím ještě několikrát. A vy jste mě hrozně prosili, abych vám dal ten recept. I zželelo se Jankovi milých dítek, duše se mu vrátila, ani se nevtělila v drobnolistý kvítek a ten recept vám napsala...

Ingredience:

• 3 lžíce másla
• 1 vajíčko (budeme potřebovat zvlášť žloutek a zvlášť bílek)
• 8 lžic cukru
• 1 sáček vanilkového cukru (není nutný)
• 12 lžic mouky
• 1 lžička skořice

Smícháme opatrně všechny jmenované přísady (kromě bílku, ten použijeme až později) v míse a dokonale prohněteme až získáme hutné těsto. (Podle potřeby postupně přidáváme mouku nebo máslo.) Nyní dejte těsto do lednice asi tak na jednu hodinu uležet. (To je stejný postup jako u vánočního pečiva.) Zatímco těsto odpočívá v chladu, připravíme si vál, nůž, popř. váleček na těsto.
Těsto vyválíme do válce a nařežeme na kolečka asi 1 cm silná. (Jestli chcete mít opravdové velké "Lembasy" stačí těsto vyválet na válu asi tak na stejnou tloušťku jako těsto na pizzu)
Takto připravené Lembasy ještě potřeme bílkem. (Fajnšmekři mohou přidat i několik rozinek navrch.)
Pečeme uprostřed trouby o teplotě zhruba 175 °C asi 20 minut, dokud Lembas nechytí zlatavou až světle hnědou barvu. Čím tmavší bude, tím víc hořkou chuť bude mít.

Dobrou chuť!

Ferda: Kdyby to náhodou někdo nevěděl, tak Lembas je "elfí chléb". Já jsem to třeba nevěděl...

No, stručně řečeno super. Ale kvůli tomu by nestálo za to psát příspěvek, takže to zkusím trochu rozvést.

Odjížděli jsme s Křemlou z Prahy v sobotu ráno na konci dubna do neznáma s tím, že v Děčíně na vlakovém nádraží je sraz v deset hodin. V deset jedna holka stále chyběla - dorazila až po poledni, takže jsme klidně mohli ráno spát a jet rychleji a levněji o několik hodin později autobusem. No ale sešli jsme se a jeden ze strážců NP České Švýcarsko nás odvezl do základního tábora. To byla taková stará dřevěná chatka se dvěmi postelemi, skříní, kamny, lednicí a umyvadlem.

Hnízdo bylo asi hodinu chůze a to většinou do kopce nebo do šíleného kopce. Ale rozhled ze skal, na které jsme se museli vyškrábat, byl nádherný. Hlídali jsme po trojicích, takže u hnízda jsme s Křemlou a s Irčou (a později také s Můrkou) seděli každý druhý den. Tedy u hnízda - byli jsme na opačných koncích pěšiny, která vedla jenom kousek nad hnízdem a bylo proto nutné zamezit přístup turistům z obou stran, aby nedošlo k vyrušení samice z hnízda. Na jednom konci pěšiny byl výhled na hnízdo krkavců v protější skalní stěně, na druhém do údolí pod skalami. Na obou místech foukal vítr a to buď čerstvý nebo silný, případně ještě hodně silný, takže nás velice účinně zbavoval pracně vyrobeného tepla. Bezvětří tam prostě nebylo. Ale po dlouhém hledání jsme na každé straně jedno místečko od větru chráněné našli a choulili se na něm. Nevyhnuli jsme se ani přeháňkám a jedné bouřce.

Turisti jsou kapitola sama pro sebe. To hnízdo bylo v první zóně národního parku daleko od všech značených cest a stezek, ale turistům a obzvlášť německým (bylo jich tak 95%) to ani trochu nevadilo. Fakt je, že ti co tam přišli příliš hluční nebyli. Asi věděli, že chodí někudy, kde se to nesmí. No a tak jsem (často marně) lovil v paměti slovíčka, abych jim mohl vysvětlit, že po téhle pěšině prostě projít nemůžou. Ovšem musím na druhou stranu říct, že nakonec jsem svojí německou slovní zásobu obohatil o slovíčka jako sokol, hnízdit, mláďata, obejít, Pravčická brána a podobně. Částečným překvapením pro mě byla i jejich ohleduplnost a pochopení - většinou se vrátili nebo se nechali odklonit jiným směrem. Ty, co se tvářili nejsmutněji, jsme nakonec pod pohrůžkou smrti shozením ze skály převedli po pěšině nad hnízdem na druhou stranu. Výhružky brali zcela vážně, protože s prstem před ústy dělali "Jaaaaa, pšššššššt" a byli úplně leise a při loučení se úlevně usmívali a pořád dokola děkovali.

Když jsme nehlídali, neváleli jsme se v chajdě, ale čile jsme prolézali blízké i vzdálenější okolí. Alespoň pro mě to bylo něco úžasného, protože jinak bych se do těchto končin dostal asi těžko. Krajina a příroda Českého Švýcarska je krásná a to od hlubokých studených soutěsek s potoky a říčkami, ve kterých jsou smrkové lesy, až po vrcholy skalních stěn, kde zase vládnou borovice, duby a brusinky s borůvkama - naprosto spolehlivě tu totiž funguje tzv. zvrat vegetačních stupňů. Využili jsme i faktu, že jsme byli něco jako spolupracovníci správy parku a vydali jsme se i po cestách, které pro turistiku značené nejsou, což by nás jinak v případě přistižení stálo fůru peněz. I tahle část Falca byla naprosto skvělá.

Nebylo všechno ideální a bez problémů - ze začátku netekla voda, v blízkosti nebylo kde nakoupit pečivo, neměli jsme vlastní ohniště na výroční buřtové ohně a tak - ale těžkosti a potíže se nám podařilo překonat a problémy vyřešit, a tak je jasné, že po takovém vydařeném týdnu se nám vůbec nechtělo odjet. Pokud máte rádi přírodu a jste ochotní obětovat týden svého času, tak jeďte příští rok hlídat sokolí hnízda. Je to krásný zážitek.

Kdo z nás by nevěděl, že se ve dnech 22. - 25. 5. konala na Letenské pláni Bambiriáda... (konečně je vidět, že Letná je taky někdy centrem našeho dění...:). A že jsme se jí taky zúčastnili. Někdo jen na pár hodin, někdo na pár dní... (možná, že kdybychom celkem sečetli čas, který jsme s Bambiriádou strávili, dostali bychom se i k několika týdnům... :) Ale jak to vůbec bylo...Když jsme se na zahajovačce poprvé bavili o možnosti podílet se na přípravě Bambiriády, tak jsem ani nečekala, že to dopadne tak, jak to dopadlo... : (ale když se chce, tak to jde, jen se musí chtít, co?)

Popisovat přípravu od první schůzky až po poslední se mi nechce, a stejně to sem nepatří...a tak se tedy rovnou octneme ve středu 21.5 (jen tak, na okraj ještě zmíním větrníčky...): "Je 10:00, dobíhám na poslední chvíli na Letnou (jako vždy...), procházím tvrdou kontrolou SOSky a dostávám se na místo, které nám bylo vyhrazeno... už je tam pár lidí z Prahy 6, za čas přichází i naši (roveři) a začínáme vykládat a skládat dřevo ze Sherlockova auta... a v tom již přijíždí světle modrá Avie cizí poznávací značky... z ní vystupuje Alča s Lišákem a můžeme vykládat naše krásné podsady... (mimochodem, všichni nám je záviděli... :). V 11:15 s Alčou, Davidem a Vaškem stojíme nad "mapou" - slovo mapa je pro ten cár papíru velmi zavádějící - a určujeme (taky to není ten nejvhodnější výraz...), kde se který kontinent bude vyskytovat... Konečně se nám to povedlo, a tak v 11:30 začíná Alča stavět stany, Vašek vyrábět kolíky a já s Davidem krokovat kontinenty... (Později se ukázalo, že dva lidi na to nestačí... :, a tak se do vymezování kontinentů zapojila polovina Clavisu... : - čtyři lidi nosili kůly, dva je zatloukali a dva chodili a přemýšleli, kam s tím... (teď je místo pro poděkování zejména Pepsi!!! A dále Bobrovi, Honzovi, Rychlíkovi, Faithy, Báře - pokud jsem na někoho zapomněla tak se omlouvám..., není nad to když se dokáže zorganizovat práce... :). Nakonec se do práce s kontinenty zapojili takřka všichni, kteří přišli pomáhat při stavění... a tak okolo 13:30 byly kontinenty vymezeny (pokud je časový údaj chybný, tak se omlouvám, přestala jsem ho sledovat...). A pak se začaly připravovat jednotlivé disciplíny. Zvláště hrazda byla hned hotová - dřeva na ní tam bylo až si Johny nestačila vybírat... : (Lhát se nemá, že? Ale i přesto, že tam vhodného dřeva příliš nebylo, tak se hrazda postavila, a jak držela!!! :). Co se dělo v jiných kontinentech, nemám tušení - jen tak z venku... Opičí dráha byla pěkná... a i V Římě se připravovalo... a ve Středozemi taky... A čas letěl... Okolo 18:00 jsme šly s Bobrem (tou) malovat mapu na plátno - vážně jsme se u míchání těch barev nasmály... : - doufám, že všichni pochválili naše stromy!!! - no a čas zase letěl a najednou bylo 22:00 a ani nevím, jak jsem se dostala domů - a to jsem to neměla tak daleko!!!

Den prvý, 22.5.:

Ráno jsem jela do Brandýsa psát zápočet z harmonie, a tak nevím, co se na Letné dělo, ale když jsem ve 14:00 přijela, tak jsem byla překvapená... Hrazda stála, kuželky taky, bludiště se prolézalo a měli jsme moc pěkně postaveného šneka!!! Všichni měli krásná modrá trička... ale mě asi nebylo souzené... (viď Můrko!!!) Poté, co jsem začala dětem říkat: "Koukej se do toho lana, vidíš tam to razítko...? Až dojdeš do cíle, tak ode mne dostaneš zrcátko...", tak jsem usoudila, že je čas na změnu. Ovšem u hrazdy jsem si taky moc nepomohla...: "Musíš dávat břicho na hlavu..." Po zakončení v 18:30!!! jsme si vyměňovali své zážitky z prvního dne, ukázalo se, že jsme na tom všichni stejně, i když někdo hůř - třeba Pepsi, ta podle mě musí skládat vlaštovky i ze spaní!!!

Den druhý, 23.5.:

Mezi osmou a půl devátou dojíždím na pláň (skoro bych si tipla, že to byla ta půl devátá...), zavládá přípravný chaos (dokonce dostávám tričko :) a s úderem deváté se začínají hrnout děti ze všech stran, jen aby si mohly vyzkoušet pít hlavou dolů (teda, alespoň mně to tak připadalo). I když u opičí dráhy ta fronta taky nebyla k přehlédnutí (no, luky taky měly úspěch... :). A den ubíhal... Večer, poté co všichni odešli, jsme si šli k SOSce zařídit nocleženky (zážitek těžko popsatelný, ale hlavně nezapomenutelný...). Po půl hodině jsme se vrátili na naše území... a mohli jsme mít zkoušku sboru... (Víte co znamená zpívat až ke Kondorovi??? Ne? Tak začněte chodit do sboru a dozvíte se to!!!)

Den třetí, 24.5. - předposlední:

Nic zvláštního se nedělo, jen nám spadla hrazda... (což taky nebylo zvláštní...) a taky nám na ni přišel jeden moc příjemný pán z tiskového centra... (Ale to je na delší povídání...) A taky jsme podle jedné verze (nevím, kdo to řekl) místo v Austrálii byli v Paprice... Den opět uběhl, ale tentokrát jsme končili v 18:00... Večer jsme s Rybčou zajely do Carefouru pro buřty, Granko, máslo, hrách, marmeládu, atd... zatímco Johny jela za Markou do práce cosi zařizovat. Sešly jsme se v Copy General na Senovážném náměstí (co se tam dělo je tajné, ale když jsem okolo šla a potřebovala jsem si něco okopírovat, tak jsem radši jela k nám... :) Málem bych zapomněla, že jsme ještě předtím zařizovaly nocleženky... (vlastně jednu nocleženku)... Když jsme se ve 22:00 vracely na pláň, tak nás málem nechtěli pustit dovnitř - prý jen Johny a Rybču, mě a Marku tam napsané nemají... A tak jsme vedly zajímavý rozhovor...: "B1, B1 de B10, B10, o povolení o vstup žádají..., jo, rozumím, tak prý jen Johny a Rybča." "Ale my tam jsme taky psaný, víc dole." "B1, B1, de B10, B10 - prý jsou psaný víc dole - nevidí vás tam." "Tak ať se koukne pořádně, jsme skoro poslední..." "B1, B1, de B10, B10 - jsou prý až poslední... jo, chvilku počkejte... B1, slyším, rozumím, končím... - můžete jít díl, v pořádku." A tak jsme se šťastně dostaly dovnitř i s buřtama, na které ostatní netrpělivě čekali...

Den čtvrtý, 25.5. - den poslední, vysněný:

Vše se dělo stejně jako dny předtím, jen jsme byli všichni trochu víc unavení. Sluníčko nás taky trochu víc pálilo... Ale vyhlídka brzkého konce nás příjemně těšila... Konečně nastal ten okamžik - 17:00 konec Bambiriády 2003. Ještě nikdy jsem neviděla, aby se něco tak rychle sbalilo... V 19:00 už kromě vyšlapaných cestiček nebylo poznat že by se tam něco dělo...

Závěr: Podle výzkumu, který jsme s Honzinou provedli, se během jednoho dne na jedné atrakci vystřídalo okolo 750 dětí (pomineme-li to, že někteří se zúčastnili dvakrát, a nebo vůbec...), za celé čtyři dny je to tedy něco okolo 3 500 dětí. Do Minehahy se během Bambiriády přihlásily 3 děti... Z toho vyplývá, že každé 1000. dítě (nebo jeho rodič) má zájem o Junáka... (nebo přesněji - o nás) :

(Právě je čtvrtek - vlastně již pátek 0:42, prosím tedy všechny o prominutí pravopisných i jiných chyb Ale, vy si stejně myslíte svoje, co?? :.)

Tento textík není určen pouze pro členy našeho roverského kmene, dokonce není jen pro členy našeho střediska, ani okresu. Je určen všem, kdo se zapojili do přípravy a zajištění fungování pražského stánku Junáka na letošní Bambiriádě, tedy skautům a skautkám z Prahy 5 a 6, ale také z Napajedel nebo Kutné Hory... Celkem to bylo přes 100 lidí, kteří se na naší prezentaci podíleli! A kdybych počítala i členy oddílů, kteří vyráběli větrníčky, tak je počet zapojených ještě nejmíň jednou tak velký. Takže vám všem patří můj obrovský DÍK!

Po pravdě řečeno, byla jsem zvědavá, jak to zvládneme. Jsem asi v těchto věcech optimista, a tak jsem věřila, že to dopadne dobře, že se na vás mohu spolehnout. Je pravda, že ne všechno bylo úplně na sto procent, ale to je spíš chyba moje jako šéfa než vaše... Teď mi dovolte stručné zhodnocení:

Hlavní, co mě potěšilo, bylo to, že když někdo slíbil, že něco udělá, tak to opravdu udělal, a nemuseli jsme nikde zvlášť drasticky improvizovat. Pokud se nepletu, většina atrakcí opravdu vypadala tak, jak jsme si to na začátku vymysleli. Bylo jich hodně, byly různorodé, dobře připravené, "interaktivní" a děti očividně dost bavily. Taky různé další "vychytávky" jsme zvládli zajistit téměř ve všem podle původních plánů - konkrétně to byla čajovna, počítačové centrum, razítka, mapa našeho prostoru, větrníčky...

Taky mě potěšilo, kolik dobrovolníků bylo každý den k dispozici na jednotlivých atrakcích. Je pravda, že občas, hlavně ze začátku, jsem měla pocit, že by někteří "hlídači razítek" mohli s dětmi víc komunikovat... Ke konci mi částečně přišlo, že je to lepší, a částečně to bylo víc jedno - ono stát čtyři dny od 9 do 18 na sluníčku, s průměrem 12,5 dítěte na 10 min. (jak spočítali u australského pití hlavou dolů - snad si to pamatuji dobře), to není nic, co by podporovalo přílišnou komunikaci :-) Myslím, že se osvědčilo střídání na atrakcích, snad se podařilo i to, aby si lidi aspoň na chvíli mohli přes den odpočinout (když to potřebovali).

Co mě naopak mrzelo opravdu hodně, bylo nedostatečné zajištění stravování... Zase to byla nejvíc asi moje chyba, protože ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že místo šedesáti požadovaných obědů na den jich dostaneme jen 35, měla jsem to začít nějak řešit. Nechala jsem to ale až na Bambiriádu, a tak to byl občas trochu zmatek. Doufám, že jste moc netrpěli hlady, a omlouvám se, že jsem to nezajistila lépe.

Trochu mě děsilo, jakým fofrem se nám dařilo utrácet peníze. Ještě nemám dodělané vyúčtování, takže nevím, jak jsme dopadli, ale to, jak bylo potřeba pořád něco dokupovat, bylo fakt hrozné... Na druhou stranu vím, že to jinak nešlo - měli jsme aktivity náročné na pomůcky (kimovky, bouchač, čajovna, flusačky...), návštěvníků přišlo mnohem víc než minulé roky, takže je jasné, že spotřeba materiálu musela být velká.

Zpět ke kladům: za další pozitivní zkušenost považuji to, že jsem poznala mnoho nových skautů a skautek, kteří jen nemluví, ale jsou schopni a ochotni taky dělat - a dokonce s dobrým výsledkem. Přestože komunikace ze začátku trochu vázla, ke konci jsme komunikovali hodně a většinou i efektivně (ještě mi nepřišel účet za mobil, ale bude to jistě pálka!!!). Doufám, že kontakty do jiných okresů nevyšumí a že se znovu setkáme třeba na nějakých dalších společných akcích. Velmi příjemný byl večer s ohněm, hraním na kytaru a opékáním buřtů, to bychom mohli zopakovat - a snad i zopakujeme, přece jsme si slíbili "after party" :-)

Dalo by se psát dál a dál, tohle jsou opravdu jen ty nejvýznamnější momenty. Ještě jednou vám moc děkuji, a přestože bych chtěla některým z vás poděkovat jmenovitě, neudělám to, abych náhodou nezapomněla na někoho, kdo by si to taky zasloužil. Protože velký dík patří každému, kdo přispěl aspoň malou troškou. Takže zas někdy, už se těším :-)

P.S. Těším se, přestože bezprostředně po Bambiriádě jsem zůstala týden na neschopence (myslím, že právě následkem bambošky...). Pá pá :-)

Z několika důvodů nastal po více než sedmi letech, co Clavis vyrábím, nejlepší čas na to, abych tyto radosti a starosti předal někomu dalšímu. Hlavním důvodem je to, že jsem zdárně dokončil svá studia a tím jsem také ztratil přístup k zázemí, které mi škola při výrobě časopisu poskytovala - jedná se především o kvalitní tiskárnu a kopírku. Není to však jediný důvod - z dění v RKC jsem už do značné míry vypadl, a proto při výrobě časopisu nemohu ze znalostí poměrů a zážitků z akcí čerpat. Posledním důvodem je to, že kvůli zaměstnání je o něco složitější najít si na výrobu Clavisu čas, na to se ale nebudu vymlouvat, protože z vlastní zkušenosti vím, že to skloubit jde.

Musím říct, že jsem Clavis celou tu dlouhou dobu (pro mě to je více než čtvrtina života) dělal rád a se srdcem a že mi to také mnohé dalo. Svému nástupci přeji hodně štěstí a pokud bude potřebovat, tak ze začátku také pomocnou ruku.

Ferda: Tak jo, teď se možná bude čekat, že to vezmu já. Je pravda, že mám přístup k té správné technice, ale vydávat dva časopisy ve stejný termín, to je na mě (spolu s ostatními povinnostmi) trochu moc. Budu o tom určitě přemýšlet, ale zkuste to i vy...