Co jenom všichni v těch článcích psali?
Již minulý měsíc jsem jednoho dne vzala do ruky tužku a papír a chtěla začít psát. Co? Reakci na články Smíška a Kuby. Neudělala jsem to a ani moc nelituji. Svou reakci jsem si nechala na tuto chvíli. Možná si někdo myslíte: "Ale Kašpro, vždyť už toho bylo dost, na co ještě další článek.“ Možná již před vydáním tohoto Clavisu proběhlo něco, co udělalo tento článek zbytečným. V tuto chvíli však vím, že stejně nemůžu dělat nic jiného, dokud nenapíši to, co mě tíží.
Co jenom všichni v těch článcích psali?
Hlavně bych chtěla reagovat na článek Petry: Ano, hlásím se já – zapřísáhlý abstinent. Můžu tohle ve svých patnácti tvrdit? Jistá si tím nejsem. Určitě ne stoprocentně. Ale doufám, že se znám natolik, abych alespoň těmi ostatními procenty mohla potvrdit svůj současný názor. Patřím mezi ty lidi, kterým stačí si k alkoholu čichnout či se jen podívat a cítí divné vlnění žaludku. Jsem za tyto pocity opravdu ráda. Ne, já nepiji a myslím, že tím, že to člověk neochutná, určitě nic nezkazí.
Nemám však nic proti těm, kteří si skleničku občas dají. Opravdu ne. (Pokud to nedojde dál jak na onu skleničku.) Vždyť to někomu může opravdu chutnat a ještě patří k základům slušnosti připít člověku na jeho zdraví. Ale. Nechci nikomu vnucovat svůj názor. Komu chutná, ať si pije, komu ne – jenom dobře. Ale víte, co si myslím, že pomáhá abstinentům udržet si jejich přístup? Třeba to, že alkohol opravdu JE droga, sice natolik běžná, že se za ni téměř nepovažuje. A také to, o čem psala např. Míša: ony "hrábě“. Zkrátka: dokážu být veselá i bez něj a rozhodně si nemyslím, že by odkrýval to, jaký člověk ve skutečnosti je.
Stop! Endni to, Kašprouši. Vše má své meze. Každopádně vám chci říct: "Mám vás všechny moc ráda, ať si onu skleničku dáte, či ne.“ A věřím, že vám na oplátku nebude vadit, když já onu skleničku naplním nejvýše colou.