Být roverem pro mě znamená víc, než splnit podmínky pro členství v kmeni. Účastnit se akcí, psát příspěvky do Clavisu, připravovat akce pro ostatní. To všechno jsou přece jen prostředky, ne cíle. Ale na druhou stranu je potřeba mít nějaké zásady, podle kterých se chceme řídit. Nesouhlasím s tím, že ona diskuse byla proti někomu namířená. Každý se přece mohl vyjádřit. Neznám jiný způsob, jak uplatnit demokracii, než otevřenou výměnu názorů. Dokonce si myslím, že přijaté podmínky jsou naopak velmi mírné. Nezdá se mi, že by jejich splnění vyžadovalo stoprocentní nasazení, ale to je asi relativní. Pak přichází otázka priorit, každý si zvolí, co považuje za nejlepší a nemusí před nikým své rozhodnutí obhajovat. Je to přece jeho život.
Být roverem pro mě znamená určitý způsob života, nekončící snahu o vzdělání (a to nejen o to školní), službu okolí, radostný přístup k životu. Vůbec to není závislé na tom, jestli jsem zaregistrována nebo ne, jestli splňuji podmínky pro členství v roverském kmenu. O to přeci nejde. Jednoho dne odejdu, založím si vlastní rodinu a možná už nebudu mít se skautingem nic moc společného. A přesto si myslím, že hluboko v srdci nikdy nepřestanu být roverem. Být přítelem RKC znamená znát lidi, kteří mi pomůžou, až mi bude zase někdy hodně smutno. A být členem RKC navíc znamená převzít odpovědnost za to, jakým směrem se vydáme. Je to vlastně podobné, jako být symbolem moci. Z členství v RKC žádné výhody neplynou, jen práce. Není pravda, že "někdo to dělat musí“. Nemusí. Ale někdo to prostě dělat chce.