Prosby a lítosti
Marka
Už jste si asi zvykli, že když píšu, buď něco chci nebo si na něco stěžuji a nebo něco kritizuji. Zvykla jsem si na to i já, i když – věřte nebo ne – není to jednoduchá role. Ráda bych napsala i něco jiného, ale zatím jsem se k tomu nikdy nedostala při té správné náladě. A tak mi zbývají jen ty prosby a lítosti:
- Prosím všechny zaregistrované, kteří mi ještě nedali registraci (100,- Kč), aby tak učinili.
- Dále prosím, jestli chce někdo ještě přispět na dárky Ině.
- Velmi naléhavě prosím a připomínám, abyste na Den 97 přinesli nějaké občerstvení, nádoby atd.
- Ke Dni 97 pak ještě prosím oddíláky, aby dodali kroniky a další případné pamětní věci.
- A ještě vás prosím, když se v klubovně objeví fotky, které si chcete přiobjednat, udělejte to co nejrychleji.
- Prosím, abyste třídili odpad a uklízeli v klubovně.
- Znovu prosím o pomoc se sběrem hliníku.
- Nakonec prosím, abyste mi odpustili, že to vypadá, že se zajímám jen o peníze v naší pokladně a o odpadky a ne o vás. Není to tak.
- Je mi líto, že nemám víc času.
- Škoda, že nikdo nenapsal o Jarňáčích, ani já nevím, kdo je RKC.
- Mrzí mě, že moje snahy se míjejí účinkem, vypadá to, jako by mé představy o fungování roverského kmene nikdo nesdílel.
A zdá se mi, že usínáme na vavřínech (i když nevím na jakých). Skoro jako by nás nezajímalo nic než nenáročný, odpočinkový, pohodový program s hodně jídlem (teď nemluvím o všech, ale o svém pocitu z nás jako z celku). Bohužel, mně takováto akce stojí za to tak jednou za dva měsíce.
Abych vás uklidnila, netrpím žádnou depresí. Člověk si zvykne na všechno – i na nevděčnou roli výběrčího daní a neustálého rejpala. A já se už dokážu radovat z jiných věci (třeba z toho, že zas svítí sluníčko a je jaro).