Když se řekne...

Clavis 1 - září 2003

Nadává jako dlaždič

Na následujích řádcích vás nečeká žádné poučení o známém lidovém rčení (ale jako pravidelné téma by se v Clavisu uchytit mohlo, není tu nějaký zájemce? :), ale krátké shrnutí několika mých pracovních návštěv v naší klubovně.

Ač jsem se zapřísahal sebevíc, že pokládat dlažbu na záchodě nebudu, nakonec mi snad ani nic jiného nezbývalo. "Rychlík se s Ferdou domluví" a basta! A tak jsme 22.2. (to je ale krásné datum) položili první dlaždici.

Sraz byl jako obvykle u nás pod barákem, to bylo 9:00. V klubovně jsme se dali do čtení všemožných návodů, kterými byly pytlíky, pytle a plastové lahve polepeny a pustili se do toho. Trochu nás zarazilo doporučení: Pro obzvláště staré betonové povrchy doporučujeme penetrační roztok. To by ještě nebylo nic moc zvláštního, kdyby doba schnutí nebyla 12 hodin. Rozhodli jsme se, že stejně na tu podlahu budeme kydat lepicí hmotu ve stavu mokrém a provedeme jen krátkou penetraci (doporučení přece není závazné). Důkladně jsme zametli, připravili roztok, vytřeli jím podlahu a nechali působit. Když vrstva penetračního roztoku vzala za své, provedli jsme celý proces - kromě zametání - ještě jednou. Dále jsme rozdělali v kýblu "lepidlo" (žádnou vanu jsme neměli) a věřte mi, že to nebyla žádná sranda. Vzali jsme si na to nakonec gumové rukavice a hnětli jsme ručně. Pak jsme začali lepit a zjistili jsme, že 2-4 kg hmoty na 1 m² je vzhledem ke křivosti podlahy poněkud málo a čas ukázal, že horní hranici násobíme asi dvakrát. Zatímco já jsem pokládal, Rychlík se jal vyzkoušet řezačku. A ejhle, jistič nestačil! V tu chvíli jsme nemohli couvnout (rozdělané lepidlo) a museli jsme položit alespoň co šlo. Po šichtě jsme otvor po dveřích, která byla vzhledem k podlaze o 2 cm vyšší k původnímu stavu, zalepili lepenkou a umístili na ni výstražnou ceduli. Dveře jsme podříznout nemohli, neboť jak už jsem uvedl, nebyla šťáva. Pilou se nám do toho nechtělo a navíc jsme se báli, že bychom je uťali křivě (stejně nám nakonec nic jiného nezbylo).

V průběhu týdne se ke mně dostalo zprávy, že si nějaká paní stěžovala, že jsme ty dveře nechali vysazené. Jestli se paní špatně vyspala nebo zda pouze nechápe, proč dveře nešly zavřít, je v tuto chvíli nepodstatné a bude-li třeba, rádi se půjdeme omluvit. Spíše bych chápal, že se zlobila, že jsme schovali lopatu na sníh do klubovny, aby ji nikdo neukradl (což nevěděla a ještě si pro nás přijde kriminálka). Co čert nechtěl, sníh totiž někdy v pondělí napadl.

Druhá šichta začala následující sobotu o něco později. Do té doby jsem sehnal ruční řezačku a všechno se zdálo v cajku. Zdání ovšem klame a po telefonickém rozhovoru s Lišákem jsme se pustili do vytváření otvorů do dlaždic kolem záchodu a trubek.. On prý dělal hranaté kolem zásuvek - dělá se to údajně štípačkami - a padlo na to dost dlaždic. Nás ovšem čekaly kulaté a oválné. Krom štípaček jsme vyzkoušeli i spoustu dalších metod, které nás napadly, ale úspěch byl nevalný - hromada rozflákaných dlažic a ani jedna povedená! Ten den jsme odcházeli dost otrávený, neudělali jsme skoro nic. Podřízli jsme aspoň dveře (ruční pilkou). Cítili jsme se jako Pat a Mat.

Ještě musím napsat, že naše nálada byla špatná také kvůli tomu, že nám dlažbu nejspíš někdo pošlapal (jak jinak jde dopravit dveře dovnitř, aniž šlápnete na podlahu?), křížky (kterým jsem pořád dokola nevím proč říkal trojúhelníčky) byly ty tam, stejně tak i (téměř) dokonalá rovnost, na které jsem si dal tak záležet (dokonce jsem na to vypracoval speciální "metodu přiložení dlaždice křižmo" :). Ale co, nakonec je to jen záchod. No dobrá, přiznám, že existují ještě další varianty - druhá je, že lepidlo při schnutí mění svůj objem a pokud není dokonale promícháno, dochází k jeho pohybu a... výsledek je jasný. Třetí variantu můžeme - vhledem k tomu, že jsme se opravdu snažili - vyloučit... A alkohol jsme při práci taky nepili. Nebo jo...?

Náladu nám měla spravit návštěva u Muwína a Křemly (úplně to svádí k tomu napsat u Novotných, ale to Křemla "zuří"). Na programu byly baborákové hody (nejen) a film Sedm samurajů. Akce to byla vskutku výjimečná a musím konstatovat - nejen na základě této návštěvy - že M+K jsou asi nejlepší hostitelé které znám. Než všichni přišli, bavili jsme se vařením, povídáním, hrou v kostky a filmem Doba ledová (který už všichni znají nazpaměť). Já a Rychlík jsme ještě závistivě prohlíželi letáky z Mautfieldu (nebo Baumaxu?), ve kterých byli profesionální elektrické řezačky na dlažbu. Ale také tam byla ruční s kroužením za pouhých 890 Kč (ta co jsem sehnal řezala jen rovně :-(). A kdo všechno přišel? Krom čtyř už jmenovaných ještě ségra, Peggi, Vojta, Alča a Honzina. U filmu se ovšem projevila moje nedospalost (v noci jsem vytvářel "putovní KPZ pro vedoucí" - snad to nebyla zbytečná práce a vznikne z toho tradice, vždyť přeci vždycky tak nesnadno vymýšlíme program pro dlouhou chvíli na střediskových akcích) a střídavě jsem usínal a probouzel se ve chvílích, kdy se všichni začali smát - to když přišla scénka, kterou okopírovali do Sedmi statečných - nebo když do mě Alča žďuchla podávala mi mísu se salátem nebo s kompotem. Proto jsem se odebral o přestávce domů.

Druhý den odpoledne jsme pokračovali v klubovně. Přinesl jsem malou flexaretu a diamantový kotouč a světe div se - i když trochu zubatě - šlo to! V pokládání jsme již projevovali jistou praxi a poklad (kde, honem sem lopatu!) byl proveden v "cukuletu". Měli jsme obrovskou radost a konstatovali, že: Komu se to nelíbí, ať si zadek políbí! Hned jsme střádaly další plány - zaděláme spáry, vymalujeme, pověsíme hambatej časopis (běda jestli ho někdo čmajzne!!!)... Další popisování by už byla nuda a jestli chcete vědět, jak to dopadlo, běžte si posedět :-).

Ale kdepak konec. Ještě se musím pochlubit, že malířské práce jsou jedině a pouze (jak je v jedněch skriptech "podmínka je splněna tehdy a jedině tehdy...") mojí zásluhou. Jsem na sebe hrdý! Nesmrdí tady něco :-)?

Jo, a proč jsem nazval tenhle článek právě takhle? To byste u toho museli být...

PS: Když se tak dřu v klubovně, sám sebe se ptám: Kdyby si alespoň někdo řekl: "Ferda se lopotí celé hodiny, tak já ušiju obal na sekerku. Určitě by z toho měl obrovskou radost." To si pište, že měl! Spolehnout jsem se však mohl "jenom" na Rybičku, Můrku (ještě před tím) a Muwína. Dobrovolně se přihlásit, to se zkrátka v našem kmeni příliš nenosí... Ach jo.

zpětvpředdomů