Tak teda ten projev...

Rybička
Clavis 3 - listopad 2004

Nenechte se mýlit, nejsem z toho psaní tak otrávená, jak se z nadpisu možná zdá. Jenomže psát projev nově zvolené nadšené střediskové vedoucí po sněmu, na kterém byl na každou funkci horko těžko jeden kandidát, když nám odstoupila naše nová vedoucí Parády a Vlčáků, když to vypadá, že nebudeme mít od nového roku hospodáře... To mi prostě nějak nejde.

Nejdřív ale jeden podstatný dluh. Na sněmu na to nebyla atmosféra, nedostalo se například na Marčinu řeč, která nakonec vyšla v minulém Clavisu, ovšem bohužel se nedostalo ani na to, abychom Marce poděkovali za to, že tak dlouho a podle mě dobře vedla středisko. Takže děkuji alespoň takhle a doufám, že to mohu udělat za všechny. Myslím, že to není jen formalita.

A co teď dál? Jak už jsem napsala na začátku, nevypadá to s námi v mnoha ohledech příliš slavně. Poté, co jsme se dozvěděli o Můrčině skoncování s oddílem, jsme s Markou mluvily o tom, jestli už jsme teda teď na tom dně, od kterého bychom se mohli odrazit. Nevím, jestli je tohle to dno, ale přesto si myslím, že je tu snad pár věcí, od kterých se odrazit můžeme nebo se o ně alespoň opřít, pokud chceme něco dál dělat.

Máme poměrně dost dětí. Jediným velkým problémem jsou v tomto směru Vlčáci. Parádnicím by pár nových duší neuškodilo, ale krizové to není. Minnehaha a Letorost vypadají co se týče počtu dětí v těžké pohodě. Navíc už i mezi členy oddílů se začíná tušit, že vedení na tom není zrovna dobře a o řadu věcí se začali starat sami rádcové i další členové. A v tom by mohla být naše naděje.

Roveři nám fungují (sice je mezi nimi opět značná ženská početní převaha, ale to asi nezměníme, dokud nám nevyrostou chlapečci z Letorostu :-) a asi nemá smysl z toho dělat další problém). Konečně se zbavili snahy zachovávat pořád něco starého, co kdysi možná mělo smysl, ale teď už ne. Roverský kmen se vyvinul po svém a to je podle mě ten nejlepší způsob, jak může dobře fungovat. Připomenout bych chtěla v této souvislosti zejména Afriku, které se roveři ujali s nadšením a zodpovědně a díky tomu i s úspěchem.

Jsem ráda, že se v našem středisku konečně zvedá Hnutí za zrovnoprávnění mužů a doufám, že to myslí skutečně vážně. Škoda jen, že nestihlo vzniknout a lobovat už před sněmem.

Chtěla bych, abychom dosáhli toho, že středisko bude schopné fungovat pořád dál a dál.Toto "malé skromné přání" předpokládá řadu věcí - fungující družiny a oddíly, schopné rádce, zajištění přechodů mezi oddíly, schopné vedení oddílů a lidi ve střediskové radě, roverský kmen atd.

Líbilo by se mi, kdyby někdy ve vzdálené budoucnosti nejstarší kmeti na středisku zastávali funkce jako je hospodář nebo revizní komise, zkrátka poskytovali organizační zázemí a ti mladší se starali o samotné vedení oddílů, kromě toho aby jedním z oddílů byl roverský kmen, ve kterém by byli kromě členů vedení i lidé pracující pouze pro kmen a už ne pro ostatní oddíly, aby se nám neztrácely děti při přechodu do staršího oddílu, aby každý, kdo vede družinu, oddíl nebo středisko měl pořád někoho, o kom by mohl uvažovat jako o svém nástupci.

Ale právě proto, aby to tak někdy v budoucnu mohlo být, nemůžeme chtít, aby to tak bylo teď. V mnoha ohledech už jsme museli zvolit řešení, o kterých víme, že nejsou nejlepší. Ale asi to teď jinak nejde, pokud chceme se střediskem pokračovat. Záleží hodně na jednotlivých lidech a jejich spolupráci. Myslím, že už bylo dost koncepcí, které jsme domluvili, aby záhy bylo všechno jinak. Pro změnu bychom mohli začít plánovat věci tak, jak bychom je pak mohli a chtěli realizovat. Bude to asi vyžadovat trochu více upřímnosti a ochoty komunikovat od nás všech. Stále ještě se mi ale zdá, že přece jen existují lidé, kteří mají chuť něco dělat a že máme dobré důvody to nezabalit.

PS: Z některých pasáží jste možná vytušili, že svůj projev píšu až dlouho po uzávěrce, a tak ještě jednou děkuji Ferdovi a Faithy, že se mnou měli trpělivost a že mě nenechali se na to vykašlat.


zpětvpředdomů