Smršť

Budu vám vyprávět pohádku o jedné takové velké SMRŠŤi...

Takže co že to vlastně je??? Jedno skautské roverské setkání, kterého jsme se já a Pája rozhodly zúčastnit. Hned na začátku vám řeknu, že jediné co stálo za to byla cesta tam a zpátky. Jinak to byl víkend vcelku nanic, nicméně jsme si dobře mohly procvičit bojkotování programů, takže jsme na jakékoli aktivní lidi dobře připraveni! Ale začnu popořádku jako se vypráví pohádky. Takže jak to začalo? Tím, že jsme vyrazili jednoho pátečního odpoledne z Prahy a autobus se vlekl a vlekl, takže v něm nebylo k vydržení. Kodrcal se tak pomalu, že do Jihlavy jsme dorazily se zpožděním 45 minut, a tak nám ujel další spoj. Proto jsme se rozhodly stopovat. Zastavilo nám hned druhé auto a byl to moc milý pán. Dovezl nás do Třebíče, odkud jsme dále stopovaly do vesnice jménem Police. Že nevíte kde to je??? To se ani nedivím, je to takový zapadákov, že tam jezdí jeden autobus denně a najednou se do něj chtělo nacpat okolo 300 lidí.

Za Třebíčí nám zastavil dost divný chlap (ale nic proti tomu co nás vezl zpátky), po chvíli se z něj vyklubal komunistický jaderný fyzik...prostě zvláštní pán. Takže jsem s ním na úrovni komunikovala o pokrocích Číny za posledních 100 let a možná díky tomu nás odvezl až na místo (zajel si asi 70 km). Poté začal kurz jako takový. Úvodní hry ještě jakž takž ušly, jediné co mě potěšilo bylo, že jsem zde potkala Turka (instruktor Prutů). Během hříček dorazily další známí - Kiwin, Chem, Žito, Sid. Jaké bylo jejich překvapení když mě uviděli (kdo je znají dokáží si představit). Poté co jsme zdrhli z hříček se nám podařilo zastihnout Šotka, který se právě přivalil z Kroměříže (mimochodem všichni tito pruťáci zdraví Ťapa, Báru, Pepsi, Mílu a i Lukáše). Víkend dále pokračoval velmi nevalně, instruktoři - účastníci Safíru byli neschopní cokoli zorganizovat, program neměl žádné souvislosti a ani nebyl dobrý. Nicméně bojkotování bylo zajímavé a zábavné. A v neděli nastal čas odjezdu a já i Pája jsme se rozhodly opět ušetřit pár korun a stopovat. Pěšky jsme se prošly na vlak, a vydali jsme se směr Moravské Budějovice vlakem, který vypadal hůř jak po přechodu Brd. A z Moravských Budějovic jsme zase stopovali. Asi třičtvrtě hodiny nám nikdo nezastavil až nějaký hodně divný chlápek. Vypadal jako buran, ale měl pražskou poznávací značku, jeho auto dunělo disco hity alá Evropa dvě...říkal, že jede do Jihlavy, ale nakonec jel až do Prahy. I když cesta to byla zvláštní a při jedné objížďce po polích jsem nůž v kapse svírala opravdu pevně. Cestou jsme se dozvěděly, že spal pouhé dvě hodiny a děsně se ožral (promiňte to nejde říci jinak). To řízení podle toho vypadalo. A to jste ho neslyšeli zpívat...buďte rádi, bohužel z auta se před zpěvem utíká těžko. Do Prahy jsme v pořádku dorazily, takže pohádka dobře dopadla. Tak snad se vám líbila. Dobrou noc děti.