Vášeň

Clavis 1 - září 2004

Na konci mého příspěvku se dozvíte, co mě vedlo k napsání následujících řádků. Vlastně jsem ani neměl o čem jiném psát. Trvalo mi to asi dvě hodiny, ale splnil jsem si předsevzetí, že přes svůj odchod z funkce "šéfredaktora" budu pravidelně do Clavisu přispívat. Udělejte taky podobné předsevzetí! Vždyť píší stále ti stejní pisálci. A článek může být klidně kratší než ten můj, za hodinu ho máte napsaný, pokud píšete "na datla" a ještě dřív všemi deseti... Co je to hodina v jednom měsíci? Vyjádřeno zlomkem 1/720 asi 1/7 procenta. Rád bych si přečetl během roku od každého z kmene aspoň jeden článek. Ale k tomu mému slibovanému příspěvku:

Jednoho dne vysvitlo slunko a mně to nedalo. Sice mi nebylo nejlíp, ale sebral jsem foťák a vyrazil na podzimní procházku. Prvním objektem zájmu se stala jedna pěkná slečna, která ovšem brzy zalezla do vchodu jednoho panelového domu, u kterého byly vysázeny jabloně. Slečna by mě asi hnala, kdybych ji fotil (a já bych to ani nechtěl), ale jablíčka se fotila ráda. Kus dál zase rostly malé jeřáby a na nich seschlé jeřabiny. Pak jsem narazil na vrány. Počal jsem se plížit a přiblížil se na nějakých šest metrů, což bylo naprosto ideální. Byl jsem připraven a rozhodl jsem se, že je pravý čas vránu vylekat. Stalo se, ale selhal jsem. Vrána zakroužila kolem mě a já nezmáčkl, přestože jsem ji šikovně udržel hezkých pár vteřin v hledáčku. Jak už to tak bývá k žádné další vráně jsem se tak blízko nepřiblížil... V tomhle se mám ještě co učit. Mačkat, mačkat, mačkat! Kus dál poskakují straky, ale zjišťuji, že jsou ty potvůrky mnohem lekavější takže zase nic. Hele, šípkový keř - vybaluji stativ a trávím u něho opravdu hodně času. Potkává mě Terka z Parády, která venčí psa. Objevuji "shromaždiště" vran. Oni se totiž drží raději na sluníčku, stejně jako já. Jsem rozhodnutý, že tentokrát vyjdu ze souboje jako vítěz, i kdybych měl dřepět na jednom místě třeba hodinu. Tak dlouho naštěstí nebylo třeba. Hned jak se přibližuji k plotu, sedá si na kůl vrána. Perfektní, až na to že se blíží pejskař. Říkám si v duchu: "Přece není tak blbej, aby mi tam vlez...", ale pro jistotu spěchám a mačkám v poslední okamžik, ve chvíli kdy vrána zamává křídly a odrazí se pařáty od sloupku. Další chvíli v duchu nadávám do ignorantů a kazisvětů, ale uklidňuji se tím, že jsem si alespoň procvičil rychlou práci s fotoaparátem. Směřuji dál, kam mě oči vedou a nohy nesou a říkám si, že už jsem docela unavený a tak kráčím domů. Později zjišťuji, že jsem nebyl pryč více než tři hodiny.

Přestože jsem příliš fotek neudělal, byl jsem dokonale zabaven sledováním světa přes objektiv, že jsem úplně zapomněl na to, co všechno mě bolí a jestliže se mi neulevilo na těle, pak na duši určitě ano. Čistota duše, půl zdraví.

O mnoho dní později, to už jsem byl zdráv a chystal jsem se do školy, vyrážím opět fotit. Venku sněží a k poledni už bude v centru jenom břečka. Škola dlouho čekala, jistě ještě počká... Však se ošidím jen o jednu přednášku (150 minut) a kdoví, jestli budu mít ještě takovou příležitost. To víte, sníh určitě bude, ale s blížícími se Vánocemi taky přibývá v centru našinců i cizinců. Na to jsem "dojel" loni. Asi už vám nebudu popisovat, jak se mi fotilo. Naučil jsem se fotit v tenkých rukavicích, což je výborné, protože foťák jinak děsně studí.

Když jsem tak občas juknul do nějaké výlohy a viděl ty ceny, padaly na mě mrákoty. Asi si zavedu živnost, ve které budu cizincům radit, kde nejblíže koupí levněji. Za provizi 10% z ušetřených peněz bych se určitě uživil. Jen vypočítaví obchodníčci by mě nejspíš vynesli v zubech. Na kolik si asi přijdou, když šachovou sadu prodávají za 3600 Kč namísto běžných 1800 Kč?! Daleko víc mě ale vytáčí, že se v historickém centru naší metropole prodávají fotbalové dresy hvězd zahraničních velkoklubů, ruské matrjošky, "zaručeně české sklo a porcelán" a kdejaké cetky. Říkám si, jestli by nemělo být nějaké omezení. Třeba na vzdálenost od jedné prodejny matrjošek ke druhé... Nebo aspoň ať je to zboží v prodejnách a ne venku až do půlky ulice tak, že člověk o to nemůže "nezakopnout". Fotit proto na mnoha místech nelze. Marně se tak pokouším napodobit fotky staré dvacet a více let. Cožpak Praha nemá být česká? Nemáme dost svých tradičních výrobků? Proč je v centu více Pizzerií a "fastfoodů" než opravdových českých hospod? Cizincům je předkládána falešná tvář "srdce Evropy". Ale možná ne, možná jsou češi opravdu jen vypočítavý národ. Však se to o nás ve světě říká...

A ještě jednou jsem si hezky zafotil a to na "Vlčáckém" výletu (a to dřív než předešlé dvě příhody). Když jsem zjistil, že nakonec může jet jenom Agent, moc se mi nechtělo, ale přesvědčil jsem sám sebe, že se rád projdu i ve dvou, a tak jsem to i zavolal Agentovi. Překvapil mě, když souhlasil, že se jen projdeme v Chuchli a vrátíme se už na oběd. Nakonec jsme oba nelitovali. Na "radu" Michala jsme o jednu stanici přejeli a cestou k chovné stanici jsme narazili na hřbitov. Agent cosi fotil přes zídku, což se mi nezdálo a tak jsem se zeptal, co tak na dálku fotí. "Tamtu borovici...", ukázal. "A proč nejdeš dovnitř?" "To bych jako mohl?" "Copak v neděli zavírají hřbitovy?" A tak jsme šli a rostlo tam kdeco a Michal fotil a fotil a já si stěžoval, že nemám dost světla (jestli Michal udělal 135 fotek, tak já asi 5 - to víte, tady se "digital" vyplatí). Bylo to prima, hezky jsme si popovídali a věkový rozdíl deseti let byt ten tam. Možná je to někdy na škodu, ale já jsem hrozně rád, že "umím" být malým klukem. A vděčím za to právě skautování.

Od tohoto výletu oba víme a vědí to i Michalovi rodiče, že si klidně zajdeme na focení i mimo vlčácké výpravy. Zjistil jsem, že jít jen tak fotit, můžu jenom sám nebo s někým, kdo má s sebou taky foťák. Kdokoli jiný mi do toho totiž moc kecá a popohání mě :-)...

Focení je moje vášeň. A když to moc neumím, fotím jako o život. Focení je totiž kus mého života. A tady je ta paralela mého článku a článku od Pepsi o divadle. Tak mě napadá, že courat se s foťákem je podobné jako houbařit a courat se po lese. To já taky rád. To courání jsem asi zdědil po tátovi. I ten svůj první foťák...

zpětvpředdomů