Vandrování v dešti

Clavis 1 - září 2004

Pozvánka na listopadový vandr oslovila, jako téměř tradičně, první generaci roverů našeho střediska. Výjimku tentokrát tvořil Šákul a velkou radost mi udělala Míša, která dala přednost víkendu s námi před jinými povinnostmi. Takže jaká byla sestava? Lišák s Alčou, Míša, Honzina, Křemla, Šákul, a já.

V kompletní sestavě jsme se sešli až o půlnoci v Postojné, protože já jsem se ze služební cesty vrátil až po odjezdu vlaku, kterým jeli všichni ostatní. Cestu nocí jsem si užil, navíc byly krásně vidět hvězdy. V Postojné jsem si potichu vybalil a už jsem zařezával.

Jelikož v jeskyních bývá šero až tma i přes den, tak jsme se začali pozvolna probouzet až kolem deváté. No, to bych kecal, kdybych vám tvrdil, že mi to vadilo. V pracovní dny vstávám brzy, takže o víkendu si rád pospím. Konečně jsem se také se všemi přivítal, protože kromě Křemly o půlnoci všichni pěkně chrupali. Ohniště, kde nás čekalo vytoužené vaření snídaně bylo dva kilometry daleko, takže žaludky musely ještě chvilku počkat. Ráno už tak hezky nebylo, ale zatím nepršelo. Cesta na Rotštejn utekla rychle - ne Redbul, ale hlad a těšení na snídani nám dávaly křídla. Jak už bývá na pohodových vandrech zvykem, snídaně byla dlouhá a silně připomínala oběd. Součástí dobrého zažití byla i prohlídka zříceniny hradu, kterou nám umožnili příchozí dobrovolníci - opraváři hradu, kteří měli u sebe klíče.

Další cestu nám začal dělat společnost déšť. Střídavě mrholilo a pršelo, ale pláštěnky zabíraly. Vždycky, když někdo nevydržel a vyndal a oblékl si ji, tak pršet přestalo. Před jedním silnějším deštěm jsme nakonec museli zalézt do autobusové čekárny. Pak jsme si ale řekli, že přeci nejsme z cukru, pláštěnky jsme vybalili všichni a šlapali jsme dál. Déšť jsme tím asi trochu vystrašili, takže nás přestal doprovázet. Toho jsme využili zejména ve skalním bludišti kolem Kalicha, kde jsme prozkoumali kdejakou skulinku, štěrbinu a průrvu mezi skalami. Ti, kterým tahle zábava vydržela nejdéle, pak byli vyzdobeni elegantními různobarevnými fleky od pískovce, mechů a jiných přírodnin.

Na další cestě už pláštěnky nezabíraly. Déšť se nás přestal bát. Co vám budu povídat. V Malé skále už jsme byli slušně promočení. Lišák přestal mluvit a já měl vodu skoro všude. Ostatní na tom byli tak nějak podobně. Ale radost a dobrou náladu podpořila Míša svým rozhodnutím zůstat do neděle, přestože chtěla původně odjet už v sobotu večer.

K vytouženému převisu zbývalo už jenom pár kroků. My, co jsme tohle místo znali, jsme tu nádheru líčili ostatním už od rána - převis s velkým ohništěm, lavicemi, sedačkami s opěradly, suché dřevo, sirky na podpal, vedle malá jeskyňka na spaní. Prostě idyla. Tak jsme s chutí udělali těch pár posledních kroků. A víte co jsme našli? Úplně prázdné místo! Všechno bylo pryč. Ohniště, lavice, dřevo. Prostě vymeteno. Jako by tu nikdy nic nebylo. Kdybych na tohle místo nejezdil už několik let, tak bych nevěřil, že tu něco jako krásný a útulný kemp bylo. Znovu se mi při pohledu na prázdné místo po mém oblíbeném kempu vybavil můj jarní příspěvek o vandrování a o tom, jak je to pořád těžší. Ach jo. No co, alespoň provizorně jsme si udělali ohniště a pod zadek nahrnuli suché kapradí, abychom neseděli na studeném pískovci. Po první vlně zklamání jsme nanosili dřevo a začali se sušit. Čím sušší bylo naše oblečení, tím veseleji a lépe nám bylo. Po dobré večeři přišla na řadu kytara. Řeknu vám, že to bylo moc prima. Hráli, zpívali a povídali jsme si až do půlnoci. Těžko se to popisuje takhle na papíře. Prostě mi bylo dobře.

Ráno jsme si zase pěkně pospali. To je na vandrech super. Míša a Šákul odjeli dřív, takže zbytek vandru jsme si užili v pěti. Byl plný pohody, jablek, dokonce i sluníčko na nás nesměle vykukovalo zpoza mraků. A výhledy do kraje nebyly v šedavé cloně jako v sobotu. V Turnově zbylo dost času i na posezení v cukrárně u sladkých dobrot. Byl to zase jednou velmi příjemný vandr a byl to velmi příjemný vandr s lidmi, se kterými mi bylo prima.

zpětvpředdomů