Milé středisko!

Marka
Clavis 2 - říjen 2004

Končí jedna etapa mého života, ve které jste tvořili docela velkou část mých myšlenek a mého času. Původně jsem chtěla u této příležitosti sepsat nějakou objektivní zprávu o tom, co se za dobu, kdy jsem byla vedoucí střediska, stalo. Ale nakonec sepíšu jen pár svých pocitů.

Jedním z důvodů, proč to nakonec není objektivní zpráva, je, že hledat ve starých dokumentech je poměrně dost obtížné (a ne všechno se tam najde :-)). A já si to bohužel všechno nepamatuji.

Třeba už se nějakou dobu zabývám myšlenkou, jak dlouho jsem vlastně vedla středisko? No, nevím - je to prostě dlouho.

Takže to by se dalo považovat hned za první věc, která se tak úplně nepovedla - udělat pořádek ve starých dokumentech. Ale i když je znalost historie (:-)) důležitá, rozhodně víc mě trápí věci, týkající se současnosti a budoucnosti. Navíc musím říct, že úroveň dokumentace a vůbec organizačních záležitostí se postupem času v našem středisku velmi zlepšila. Stejně tak se hodně zlepšilo i hospodaření. Máme taky mnohem víc majetku a lepší zázemí (klubovny). I když tady by se zase daly najít i jisté mouchy, a to ve vztahu k věcem, které nám mají sloužit co nejdéle a co nejlépe.

Tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu úkolu, který jako skautské středisko máme - k výchově dětí v oddílech. Svým chováním bychom jim měli být příkladem, a to se nám někdy moc nedaří. Nemůžu se příliš vyjadřovat k programu oddílů, protože tohle jsme na střediskových radách nijak zvlášť neřešili. To považuji také za chybu, ne proto, že bych vedoucím oddílů nedůvěřovala, že se nesnaží dělat to nejlepší, ale proto, že by se daly lépe řešit různé problémy, o kterých jsme se takhle nedozvěděli vůbec, nebo s velkým zpožděním. Jinak mám pocit, že zajímavých akcí pro děti se dělá dost, občas, myslím, máme trochu problém s uvědoměním si cílů - proč se ta konkrétní činnost vlastně dělá? Taky se mi občas zdá, že kdyby se přípravě věnovalo trochu víc času a dalo se spolehnout na všechny zúčastněné, byl by výsledek ještě o mnoho lepší.

Teď přichází řada na klady a zápory, které jsou z mého pohledu nejdůležitější. Za největší klady v období, kdy jsem byla střediskovou vedoucí, považuji integraci Minnehahy do našeho střediska a vznik a fungování Letorostu. Naopak jako největší zápory vnímám snížení počtu členů střediska - dětí i dospělých, a s tím související problémy s obsazováním funkcí, a také jakési neztotožnění se se skautingem, částečná neschopnost přenosu skautských ideálů.

Každý si můžete promyslet, jestli s tím, co jsem tu napsala, souhlasíte, nebo ne. Možná vás napadnou ještě nějaké další klady a zápory. Jak jsem psala na začátku, je toto jen můj subjektivní pocit. Každý také můžete zhodnotit, jestli středisko za doby, kdy jsem ho vedla, fungovalo dobře nebo špatně. Ať už dojdete k čemukoliv, věřím, že se budete snažit, aby to v budoucnu bylo lepší než doteď, a že v tom Rybču nenecháte.

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří pro středisko něco dělali a dělají. I když to někdy bylo těžké, nikdy jsem neměla pocit, že jsem na to úplně sama. A za to vám moc děkuji.



zpětvpředdomů