Dvoutřetinovka

Clavis 1 - září 2004

Byl to první březnový víkend, ale jaro nebylo široko daleko vidět nebo cítit, natož aby bylo nakročené mezi dveřmi. Všude byla jenom spousta sněhu a ledu a předpověď počasí slibovala pořádný mráz. Prostě ideální podmínky pro pravý zimní vandr. A kdo se toho skvělého dobrodružství zúčastnil? No, překvapení se nekonalo, byla to velmi tradiční situace. Zlákat se nechali opět pouze "starší a méně starší staroši" - Puštík, Lišák, Křemla a Lukáš s Radkou. V plánu jsme měli silně zmenšenou stovku. Žádné rekordy, jenom pohodový zimní vandr. A jak se nám to nakonec povedlo? Tak to se dozvíte na dalších řádcích.

Z vlaku jsme vystoupili v Řevnicích a vyrazili přes Jezírko na Kytínské louky. Důležité bylo udržovat "biologickou rychlost", to znamená takovou, abychom se moc nepotili, protože v mrazu je to móóóc nepříjemná věc, zvlášť když jdete do kopce a pak se zastavíte. Za námi byla obloha zatažená, ale před námi se mraky trhaly a přímo před námi se objevil Orion a jeho sousedi v celé kráse. Na Kytínkách jsme odbočili vpravo a po žluté šlapali směrem ke Stožci. Šel jsem s Puštíkem vzadu za ostatními a zrovna když jsme si říkali, že bychom mohli zkusit houknout na nějakou sovičku, protože jsou ideální podmínky pro soví houkání, tak se jeden opeřený puštík ozval. V tiché noci to byla nádhera - houkal na celý les a my stáli na cestě, popíjeli čaj z termosky a poslouchali jeho "zpěvy".

Pak se nám stala taková malinko nemilá věc - odbočili jsme sice správně doprava, ale o křižovatku dřív, takže místo přes Knížecí studánku jsme šli přes Jelení louky. Bylo to trochu delší a museli jsme kousek po hlavní silnici (to byste nevěřili, kolik jezdí v půl jedné v noci aut mezi Dobříší a Hostomicemi), ale vysněný seník se přesto blížil. Ve dvě v noci už jsme se šplhali do jeho útrob. Sena nebylo až po střechu, jako se poštěstilo několikrát v minulosti, ale na pohodlné spaní v teple to stačilo. Řekl bych, že pátek se odvíjel nejméně podle mých představ, zvlášť pokud jde o počet ušlapaných kilometrů, ale byl to první den a tak síly nechyběly. Akorát Křemla si zvrtla kotník a tak se jí šlo špatně.

Ráno jsme se probudili mezi osmou a půl devátou a začali jsme chystat oheň. A najednou začal z houští blafat nějaký pes. Čekali jsme zlého hajného nebo myslivce, ale vylezl jenom drsnosrstý jezevčík, který byl děsně přítulný a obalený namrzlým sněhem. Celou dlouhou snídani jsme čekali, jestli se to nějak vyvrbí, ale nic se nestalo. Jezevčík zmizel těsně před naším odchodem, tak jako se předtím objevil. Uvedli jsme seník a seno v něm do původního stavu, uklidili ohniště a vyrazili jsme na další cestu.

Ta vedla po červené přes Kuchyňku a pak po jihovýchodním svahu dolů. Počasí nám přálo - sice pořád mrzlo, ale sluníčko svítilo a dokonce příjemně hřálo. Z hřebenu byly hezké výhledy do okolí, na Hostomice i na Příbramskou stranu. Byl to moc pěkný úsek sobotní cesty. Byli jsme z toho tak nadšení, že jsme zapomněli odbočit a místo v Hluboši jsme se ocitli v Bukové a následně v Pičíně. No, chybička se vloudí. Trochu nám to zkazilo náladu, protože před očekávaným "asfaltovým masakrem" jsme si přidali další tři až čtyři kilometry navrch.

V Hluboši si Křemla převázala svůj zvrtnutý kotník a Puštík si odoperoval svůj velký puchýř na patě a pak už jsme se naplno zakousli do nejošklivějšího úseku cesty. Z Hluboše přes Bratkovice, Sádek a Drahlín do Obecnice. No nic moc. Ale k cíli naší cesty prostě lepší a přitom srovnatelně dlouhá cesta nevedla. V Obecnici jsme navštívili naší oblíbenou hospůdku, kde jsme vypili hektolitry čaje a snědli spoustu sekačky (kromě jiného). Při té příležitosti jsme zjistili, že už tu nejsou naše oblíbená kamna, která jsme tolik obdivovali. Po dvou hodinách jsme se zvedli a vyrazili k naší sobotní ubytovně.

Tenhle seník byl o poznání komfortnější, takže na spaní stačilo méně vrstev než předchozí noc. Hned jsme hupli do spacáků a během pár minut jsme všichni usnuli jak dřeva. Venku začalo sněžit a také přituhlo.

Ráno před sedmou nás vytrhly ze sna něčí kroky. Škvírami mezi prky byl vidět nějaký zelený mužík. Ale jenom obešel seník a zase zmizel. Nahoru mezi nás nelezl a tak se nám ulevilo. Těžko říct, co ho nakonec odradilo nebo uspokojilo. Třeba jsme moc nechrápali a tak jsme nerušili zvěř, nebo ho potěšilo, že jsme nerozdělali oheň. Hlavně, že nebyly žádné problémy. Po tomhle ranním zážitku jsme znovu usnuli a probrali jsme se až po deváté.

Naše sobotní stopy byly zasněžené a voda zmrzla i když byla schovaná v batozích. Ještěže boty jsme měli v seně pod hlavou a tak z nich nebyly zmrzlé šutry a daly se bez problémů obout. Abychom urychlili odchod, tak jsme si ranní čaj uvařili na vařičích a buřtový oheň odložili na příhodnější dobu. Od seníku jsme vyráželi kolem poledne za drobného sněžení a zesilujícího větru.

Kolem dalšího velmi pěkného seníku a studánky jsme sešli na silničku, která vede z Obecnice do Komárova. Po ní jsme ale šli jenom asi dva kilometry. Odbočili jsme doprava a začalo prošlapávání sněhem. Abych to ještě vysvětlil - od pátku se nám většinou dařilo chodit po cestách prohrnutých, projetých od traktorů nebo alespoň trochu prošláplých, takže jsme se do sněhu příliš nebořili. Tady ale nic takového nebylo a tak začalo to pravé zimní putování. Teď jsme naplno ocenili, že celý víkend mrzne a to i přes den. Protože brodit se 20-40cm sněhu, který je mokrý, tak to by nohy zůstaly suché snad jenom v holinách. A tak jsme začali stoupat k dopadovce, přes kterou jsme si chtěli zkrátit cestu do Jinců.

Tady, kousek před začátkem dopadovky, přišla ta správná chvíle na pozdní oběd. Vyhrnuli jsme sníh do stran a uprostřed velkého kola jsme rozdělali buřtový oheň. Bylo to moc prima. Teplo, jídlo, horký čaj, chvilkama i sluníčko, schovaní před větrem, prostě idylka. Pořádně jsme se vyudili v kouři, protože vracet se ze zimního vandru a nevonět ohněm, to je jako na vandru nebýt. Vstříc posledním kilometrům jsme vyrazili po třetí hodině.

V čekárně Jineckého nádraží jsme dorazili poslední zbytky jídla a pak už nás vláček odvážel domů. Když jsme ve vlaku vybalili mapy a dali se do sčítání kilometrů, tak nám vyšlo 24+26+14 kilometrů. A tak jsme s troškou zaokrouhlování nazvali náš vandr dvoutřetinostovka, neboli zkráceně dvoutřetinovka. Je pravda, že jsem sliboval méně kilometrů, ale za sebe musím říct, že se mi vandr líbil a řadím ho mezi velmi vydařené a skutečně pohodové vandry. Užil jsem si ho skvěle a to nejen kvůli spoustě sněhu a dobrému počasí, ale hlavně kvůli skvělé vandrovní sestavě. Takže přátelé - díky, že jste na vandr jeli a podíleli se na tvorbě jeho příjemné atmosféry.

zpětvpředdomů