Z deníku (bývalého) kapitána

Říká se, že žena na palubě (lodi) přináší smůlu a tak není divu, že jsem padl k zemi, sotva jsem já (a 11 žen) 4. září LP 2004 stanul na půdě všenorského nádraží. Vlak nevykolejil! Za krátko proběhlo nalodění na loď pochybných rozměrů, která byla tu a tam velká, jak se to zrovna hodilo a zjistil jsem, že na palubě nejsem jediný muž. Objevil se sice malý a němý, ale jinak věrný společník Fero Digital. Bez jeho přítomnosti bych patrně během několika málo okamžiků zešílel. Tato akce byla mojí první po odchodu do kapitánského důchodu, ale touha svést další plavbu byla tak silná, že jsem se inkognito přihlásil jako lodní pucflek. Dá se pochopit, že mé první dojmy nebyly úplně nadšené, k překvapivému složení posádky se totiž přidalo ještě několik kilometrů navíc. Jednoduše jsem byl podveden. Přesto to nijak neubralo na mé náhle nabrané dobré náladě. Jenom ve chvíli, kdy jsme se zbytečně rozdělili na dva hady, abychom poslepu šli předlouhých 15 minut, mě přepadly skoro návaly vzteku. Současně se totiž projevilo mé nadšení pro fotografování a protože jsem vedl toho opožděného hada sám, musel jsem se kvůli focení vrátit. Teď jsem velice napnutý, protože čekám, jak makro pavouka křižáka dopadne. Těch pár soustředěných minut mi zlepšilo náladu a ještě víc, že na mě o pár set metrů dál holky počkaly.

Zde musím zmínit, co jsem pozoroval jako fakt a co jsem do té doby nevěděl. Snad jsem se nepoddal nějakému klamu. Když jsem nechtěně pavouka vyrušil, tak si začal svoji pavučinu balit jako nějakou deku. Nevím, jestli se dá říct, že ji sněd, ale každopádně ji do sebe velice rychle nasoukal. Ze zadečku pak natahoval novou síť. (Muwín později správnost mého pozorování potvrdil.)

Dále jsem se stal spolehlivým průvodcem ku Strážnému vrchu a posléze Digi a Peťce ku studánce u vodopádů na Kejné. Cesta k ní byla pro mě němá. Dlouhé dny bylo poměrně horko a sucho, takže jsem se obával, že studánka bude vyschlá jako skoro vždy. Naštěstí kdosi vytvořil o pár desítek metrů nahoru po prameni dvě další. Sice voděnka tekla pomalu, ale nakonec jsme všechny cisterny naplnili až po okraj. Na závěr jsem holky polil a ony polily zase mne. Je třeba ještě uvést, že jsme učinili dobrý skutek a pustili jakousi skupinu osob, aby si nabrali vodu, dokud tam ještě něco je a oni nám na oplátku vysbírali všechny křemenáče, co kolem rostly a ještě nám ukazovali, jak jsou krásný... Peťka pak chtěla vidět vodopády a protože já i Digi máme zdravotnický kurz, sebevražedný počin jsme jí nijak nerozmlouvali. Nejspíš jsem ale neměl říkat, že jsme se kdysi pod vodopádem sprchovali, protože se z hlubin za krátko ozvalo: "Můžu se tu vykoupat?" Po delší době ticha jsem se začal strachovat: "Žiješ ještě? Peťko?!" Nikdo se neozval a tak jsem zůstal sedět a čekal, že se odpověď teprve šplhá po žebříku. Bylo tomu skutečně tak a Peťka byla za chvíli nahoře. Pak ještě cosi chtěla a mrmlala, že ještě dvě minuty by nás nezabily. Odvětil jsem na to: "Nás ne, ale tebe by mohly!" Na to jsme vyrazili zpět, cesta byla veselá.

Na strážném už bylo nalámané dříví, Míle se podařilo na jednu sirku (!) - já říkal že buď na jednu nebo na čtyři - zapálit oheň a po nějaké pohybové hře, které jsem se nemusel a také nemohl zúčastnit (čas jsem využil k opečení buřta, jak jsem hlady šilhal myslel jsem si, že mám na klacku dva a moc jsem se nenajedl), jsme konečně začali připravovat námořnickou hostinu. Nebudu o ní nic psát, protože už o tom napsala Faithy dost. Pak holky hrály na kytaru a zpívaly a já jsem se pomalu chystal sejít do Řevnic na poslední vlak (odjezd ve 23:05, cesta po silnici za cca 50 minut).

Protože jsem si opomněl vzít baterku, musel jsem přemluvit holky, aby mě doprovodily na silnici. Než jsem vyrazil svižným tempem, vzpomněl jsem si jak se holky u ohně lekaly kdykoli nějaký pták ve skalách plácl křídly o zem a na Mílu, která "by byla klidnější, kdybych jel až vlakem ve čtyři ráno". Na chvilku jsem zalitoval, že jsem si nevzal spacák, ale bylo to nakonec dobře, protože druhý den jsem po těch dvaceti kilometrech nemohl skoro chodit. Nevím zda to mělo nějakou souvislost s tím, že jsem se v pondělí zázrakem vyhnul operační revizi a tak nejspíš i operaci pod celkovou narkózou (no fuj). Tříska (spíš ponorka), která mi v noze hnila dva měsíce nakonec byla mým organismem vypuzena samovolně (uff). Dostal jsem ji na památku (rád ukážu).