Krátce k táboru

Co mi ještě leží na srdci, ale při korálkování jsem to neřekl? Musím zvláště vyzdvihnout to, že jsem se poprvé za čtyři roky táboření s dětmi mohl opřít o zbytek vlčáckého vedení. Celá ta léta jsem se totiž přesvědčoval, že to není samozřejmost. Letos jsem věděl, že když budu unavený, nemocný, nebo se mi do něčeho prostě nebude chtít, tak to stejně dobře udělá někdo jiný. Mohl jsem se klidně sebrat a jít si odpočinout, aniž bych musel vstát a přesvědčit se, jestli to skutečně klape. Klapalo to. A to zvyšovalo mojí chuť a vlastně si vůbec nepamatuju, že bych šel někdy na vlčácký program nerad (období nemoci nepočítám). Zvláštní pochvalu nejen za tábor si zaslouží Janek, ale děkuju i všem ostatním. Ne, ještě jednu zvláštní pochvalu - Lochymu za to, že v Praze pečlivě udělal spoustu diplomů a já tím měl o polovičku míň práce než předchozí léta. Možná bych mohl smutnět, že jsem malinko klesl v hodnocení Vlčáků, ale ve skutečnosti jsem rád, že se mi podařilo dostat se trochu do ústraní, aniž by se situace v oddíle změnila k horšímu a že to kluci vnímají také tak. Letos jsem nabyl jednoho přesvědčení: Není lehké někomu důvěřovat, ale je to nezbytné a prospěšné.

Napsat tento další odstavec mně přinutilo až příliš kritické hodnocení tábora ve vlčáckém hodnocení od některých roverů. Já si myslím, že tam chybně započítali i program roverský. Protože jinak se oddílový program vydařil lépe než loni. Stihli jsme totiž v programu téměř všechno, co bylo v Praze naplánováno. A to je oproti loňskému roku, kdy jme nezvládli ani Scorelauf a nedokončili (!) Dřevařské přebory, velké zlepšení. Druhé hlavní kritérium hodnocení tábora je celotáborová hra, která se myslím také velice vydařila. Body navíc bych přidělil za to, že se nám podařilo udržet laťku minimálně tak vysoko jako v loňském roce, což si myslím není zrovna jednoduché, protože nápady ubývají a ubývají. Třetím kritériem hodnocení je určitě celkový dojem z tábora (prostředí, strava, vztahy), ale já si myslím, že ve vlčáckém hodnocení vždycky šlo o hodnocení toho, co se točí kolem dětí. Přestože jsem to asi nikdy neřekl, tak hodnocení roverského programu tam prostě logicky nepatří, protože to se dětí nijak nedotýká (snad jedině že by z něho chodili otrávení). Lze hodnotit roverský program zvlášť, jako jiný tábor - jak totiž všichni ze školy víme: "Sčítat jablka a hrušky, abychom dostali švestky, se prostě nedá"... Já tvrdím, že letošní tábor se z pohledu oddílu vydařil lépe, než ten loňský. Chce se se mnou někdo prát :-)!?

Možná se leckomu zdá, že Vlčáci jsou stejní "parchanti" jako loni, rvou se, pošťuchují nadávají si... Jsou to (s)prostě kluci. Já znám jedno spolehlivé hledisko, podle kterého poznávám, jestli se věci posunuly k lepšímu - táborový puťák. Vždycky na něj vyrážím s velkými obavami. Na tomhle puťáku mi celou dobu přišlo úžasné, jak to klapalo. Když kluci zastavili na místě, kde jsme spali loni a já jim to letos slíbil zopakovat, to už věděli, že chci jít až na Orlík (změna okolností), ale převládal v nich daleko silnější pocit zůstat, než poslechnout. Bylo to jen chvíli po tom, co jsem utopil fotoaparát a moc jsem zápasil s tím, abych kvůli tomu klukům nezkazil vandr. Jenže to nešlo, tvářil jsem určitě příšerně. Jen tak jsem tam seděl, vlastně už smířen s tím, že tam zůstaneme, že s tím nehodlám nic dělat a žralo mě to. Na zkoušku jsem přece jenom vstal a kluci kupodivu také, bez nejmenších řečí! Možná jsou starší Vlčáci větší puberťáci, ale jsou chvíle, ve kterých se chovají rozumněji. Nebýt závěru puťáku (pro nezasvěcené, utekl nám zpátky do tábora Pavel), byl by to nejlepší puťák za celé čtyři roky. Jenže v tomto případě si myslím, že velkou chybu na tom má vedení. Jeden, a snad i jediný, kritický Jankův okamžik. Stane se. Ale každá taková událost by nám měla prospět a já myslím, že se tak stalo. Je moc dobře, že jsme dokázali změnit přístup k chování kluků a být na ně přísnější. Dřív jsem měl pocit, že se takového kroku snad až bojíme. Zbytečně.

A ještě jednu velkou životní zkušenost mi tábor přinesl. A to, jak jste se zachovali, když jsem "vykoupal svého mazlíčka". Člověka to donutí víc přemýšlet - o sobě, o druhých. Ponechávám to bez dalšího komentáře.

No, nadpisem jsem sliboval krátký článek a sami vidíte, jak to dopadlo...