Člověk. Ten, který hledá. Ten, který se dívá. Ten, který žije. Ten, který tvoří. Ten, který si stoupá na stůl. Ten, který chce stavět jiné na stůl. Ten, který myslí. Ten, který jde. Ten, který miluje.
Jak člověk jde světem, potkává. Těm, co potká potom třeba maluje, zpívá, tančí, hraje, staví, píše knihy nebo třeba dopisy. Ti, co sice jdou, ale nemalují, nezpívají, netančí, nehrají, nestaví, nepíší knihy ani dopisy, ti nejsou užiteční. Chodí a jsou zahledění do sebe. Nevidí a snad se ani nedívají. Jednou přijela návštěva. Člověk. Hledající smysl života. Bloudící ve snech. Člověk, který je puzzle. Který je Nekonečný. Nesmrtelný. Šťastný. Bourající šablony. Mající rád. Mající srdce a duši. Tančil, skákal, hrál si, točil se dokolečka a hlavně se smál. To je potom člověku hezky, když se ti druzí smějí a hrají si. Když vidí, že v sobě mají Malého prince.
Ti dva lidé, jeden, co potkal toho druhého, který k němu přijel na návštěvu, pozorovali jak je zrnito ve tmě a jak se ztrácejí obrysy lidí a věcí, jaké stíny dělá vonící svíčka na stropě a jak čas není důležitý. A také psali dopis. Dopis má své určité kouzlo. Když ho neseš od schránky a zkoušíš hádat od koho je a co v něm stojí. A to napětí než ho rozřízneš nožem a než ho čteš. Dopis člověku, na kterém jim záleželo a který je určitým způsobem zchladněl a mrzel. A ti dva lidé také hledali, co je spojuje.
To je vůbec zvláštní hledat, co lidi spojuje. S jedním smích, bezprostřednost, svoboda, ono zrnito při svíčce, červeno, šál. S druhým sedmikráska, upřímnost, zkaženost, obraz a drát kolem krku. S dalším žijící saxofon, racci, kteří křičí nad řekou, svetr, dům, barvy. S dalším blikající město, vlci, měsíc, krychle, slova a mrtvý muž. S jiným drátěná květina, drátěný dům, nerezavý klíč, živoucí kořen, napsaný dopis. S dalším neuskutečněný rozhovor, modrá hlava na červeném pozadí, pláč, srub. S dalším řeč beze slov, rozhovory nedělního rána, motýl či květ. S jinými barevné visící korálky, útěk, tóny, momenty, čaj.
My jsme stejně sami... A také pletený klobouk...