Doteky poezie

Pokud jste se v Clavisu dočetli až na tuhle stránku a neodradil vás nadpis, tak se nejspíš divíte, co se to tady na papíře děje. Byla jsem Ferdou oslovena abych vytvářela "něco jako pravidelnou rubriku (to slovo se mi z neznámého důvodu příčí...) o poesii. Nemůžu zaručit její pravidelnost (jisté zdroje mluví o tom, že Pepsina není z nejspolehlivějších...˘), co vám ovšem můžu slíbit je, že právě pod tímhle nadpisem najdete představení nějakého básníka nebo výběr děl k určitému tématu... Aby se z těhlech článků brzo nestala sbírka Pepsininých blbostí, byla bych ráda, kdyby se časem objevilo i něco od vás...

Září je pro mě Lawrence Ferlinghetti. Z jeho básní je cítit něco jako chuť babího léta.Nedá se to moc popsat, ale je to chuť podzimního slunce, sychravého počasí, nostalgie a opadaných stromů.Kdo ale byl ten člověk, co ovlivnil celou beatnickou generaci??? Podle všeho se narodil kolem roku 1919, možná dřív, bezpečně prokázaný je jeho příchod do San Franciska v roce 1951. Zařídil si knihkupectví a začal vydávat poesii. Pořádal recitační večery, psal, aktivně se zajímal o společenskou problematiku své doby a říkal, že jen mrtví se neangažují.

Dost teorie. Skoro každý zná jeho báseň Svět. Je tak krásná, tak ohraná. Právě proto jsem pro vás vybrala něco z trochu jiného soudku. Je ze sbírky "Co jsme teď zač?" a mě (ani nevím proč) zaujala...

Lidé kteří se rozvádějí

Lidé kteří se rozvádějí
Jezdí sem a tam
šaty mají ve voze
a žasnou co se stalo
se všemi a se vším
včetně druhého páru
jejich bot
A když už jednu botu vyslídíš
pak kdoví co se stalo
s tou druhou
co měla jazyk b ě d a ti
a po letech už nikdo ani neví
jestli si ta druhá
vůbec někdy našla partnera
a nepraskla při tom ve švech
nebo zda zůstala nerozšněrovaná a neokopaná
jestli zůstala panna
a jestli podrážka
na které kluše
ta podivná představa zvaná duše
ještě jakž takž drží
aby mohla znova vykročit
a nadechnout se čerstvého vzduchu
hnedka jak bude mít
nový podpatek
hned jak ho bude mít