Zamyšlení

V poslední době hodně přemýšlím o vztazích na středisku. Párkrát jsem zaslechla, že se někdo někoho bojí, častěji, že je někdo na někoho naštvaný nebo že někdo nesplnil slib, který někomu dal. Když se nad tím zamyslíte, přijdete určitě na to samé co já. Že ty tři věci spolu souvisí - v opačném pořadí než jsem je napsala. A když půjdete ještě dál, přijdete i na to, z čeho to pramení - co nám chybí: zodpovědnost, tolerance, upřímnost (netvrdím že všem a vždy, ale rozhodně někomu a někdy :-)).

Chci vám napsat tohle: všichni jsme lidi, každý má nějaké chyby, nikdo není dokonalý. Důležité je své chyby si uvědomit a snažit se je omezit a cizí chyby tolerovat, umět odpustit, ale na druhou stranu nebýt pokrytec a s tím člověkem si to na rovinu vyříkat. Přijde mi to trochu trapné, že tady píšu něco, co snad všichni víme, ale píšu to tady proto, že se podle toho asi vždycky nechováme. Tak nám to chci připomenout.

Žijeme spolu v jednom středisku a jestli chceme, aby to tak zůstalo, musíme spolu vycházet. A to podle mě nejde bez výše zmíněného. A taky bez důvěry, která s tím úzce souvisí. Já doufám, že spolu chceme zůstat v jednom středisku... Možná bych měla psát spíš ve druhé osobě - doufám, že chcete zůstat v jednom středisku, protože na mě už tolik nezáleží - oddíl nevedu ani s tím nepomáhám, na výpravy nejezdím, tábor nechystám a na podzim přestanu dělat i střediskovou vedoucí. S většinou z vás se už teď skoro nepotkávám, takže těch "třecích ploch" je přeci jen méně. To neznamená, že bych s vámi taky nechtěla vycházet dobře. Proto se snažím řídit podle toho, co jsem napsala výše. Ale jsem taky jenom člověk, takže mi to vždycky nejde...

Ještě jednu věc mám na srdci. Jestli opravdu chcete zůstat spolu v jednom středisku, smiřte se s tím, že budete postupem času muset převzít taky nějaké funkce (a s nimi i další zodpovědnost). A jestli spolu v jednom středisku zůstat nechcete, tak to hlavně včas řekněte.