Jak jsme vandrovali

Clavis 1 - září 2003

Přivítat jaro jsem chtěl vandrem už první jarní víkend v březnu. Ale byl jsem upozorněn, že tento víkend je již vyhrazen jiné roverské akci, na kterou se navíc hlásí a chystá mnoho roverů. Abych ji tedy nepokazil, posunul jsem jarní vandr na první dubnový víkend. Jak dopadl jarní víkend v Ostřetíně nebudu rozmazávat, ale napadlo mě, jestli mě to má vůbec překvapovat. V každém případě jsme na tom vydělali, zejména pokud šlo o počasí. Celý víkend byl bez deště a myslím, že i sluníčka jsme si užili nefalšovaně jarně.

V pátek navečer se nás na Nových Butovicích sešlo šest. K místu prvního noclehu jsme vyrazili ze Zdic. Už za tmy jsme se usadili u potoka na malé louce a na okraji lesa jsme si postavili áčka. Stavění nebylo z nejrychlejších, však už je to pár měsíců, co jsme to dělali naposledy. Než jsme byli hotovi se stavěním a s přípravou ohniště, odhalila Můrka temné postavy plížící se kolem lesa směrem k nám. Hned jsme si na ně pěkně posvítili. Byl to Lišák s Alčou a s Ferdou, kteří vyráželi z Prahy později, a tím náš počet stoupl na devět. Usadili jsme se kolem ohně a pustili se do vaření a veselého povídání. Obloha byla krásně temná a zcela bezkonkurenčně jí dominoval Měsíc a Venuše. Došlo i na kytaru a noční zpěvy a také jsme si popovídali s jedním místním puštíkem, který na nás houkal z protějšího lesa. Bylo to moc příjemné. Spát jsme šli až hodinu po půlnoci.

V sobotu jsme se začali klubat ze spacáků kolem osmé. První byl venku Ferda, který ve svém letním spacáku nemohl dospat, a hned se vrhnul na rozdělávání ohně. Když už jsme měli zabaleno a po snídani nechávali dohasnout oheň, objevilo se na okraji louky auto. To víte, že nám pořádně zatrnulo. Byli jsme sice na samém okraji, ale přeci jen uvnitř chráněné oblasti Křivoklátsko. Byl to majitel louky se svým tátou, starým pánem, znalcem místních i okolních poměrů až daleko do historie. Moc se jim naše počínání nelíbilo, ale naštěstí měli pro romantiku spojenou s vandrováním trochu pochopení a tak nás pokárali pouze slovně.

Rychle jsme uklidili ohniště a vyrazili dál. Na Vraní skále jsme se pokoušeli zorientovat mapu a pojmenovat okolní kopce a vesnice. Ať jsme se snažili sebevíc, stále nám jeden hřeben přebýval. V mapě jsme ho nemohli najít a přitom ve skutečnosti byl přímo před námi. Tak jsme alespoň spáchali za pomoci samospouště skupinové foto. Z vrcholu Vraní skály byl pěkný rozhled do okolí a sluníčko příjemně hřálo. Kousek za Vraní skálou jsme se sešli ještě s "jednodenní" skupinou Zajda, Pepa, Marťa a Ondra a od té chvíle nás krajem putovalo třináct. Ani to ale nebyl konečný počet, protože za jednou vesnicí se k nám přidal toulavý pes a už se nenechal zahnat.

V malém údolíčku plném křivatců, sasanek a mokrýšů jsme si u potoka uvařili oběd a kousek odtud jsme se svalili do trávy k odpolední siestě. Jednodenní čtveřice se pak zvedla, jakože už půjdou někam na vlak. Toulavý pes reagoval na pohyb a tak se vydal s nimi. Jenže kujóni čekali za rohem a tak se pes zase přidal k nám. Nepomohly argumenty, že ve městě se ho zbaví lépe než my v lese. Oddělil se od nás pouze Ferda, kterého jsme ovšem vůbec nevyháněli. A tak šel pes s námi zbylými osmi. Do lesa jsme si ho vzít nechtěli a tak přišly na řadu kameny. Bohužel to byl nakonec jediný způsob, kterým jsme ho dokázali odehnat.

Výstup na Děd jsme si zpestřili vykopáváním nalezeného tenisáku až k patě kamenné rozhledny na jeho vrcholu. Stromy už rozhlednu pěkně dorostly a tak jediná šance na výhled byla až ze samé špičky střechy, kam se naštěstí dalo vylézt. Dostat kopáním tenisák dolů bylo podstatně snazší než opačným směrem a poměrně snadné bylo nakonec najít i místo sobotního noclehu. Řeknu vám, že jsem toho měl plné kecky. A to jsme toho za celý den moc neušli. Z posledních sil jsme si postavili střechu nad hlavou a svalili se k ohni a vaření večeře. Mezi hlavními chody jednoznačně dominovalo opékání buřtů a slaniny. Únava byla patrná i na tom, že kytara tentokrát zůstala ve svém obalu a spát jsme šli už po desáté hodině.

V neděli ráno už jsme byli zase čilí. Lišák s Křemlou došli do blízkých chatek pro vodu a lesem se brzy nesla vůně ranních dobrot. Po prodloužené snídani jsme se vydali na nedělní díl naší cesty. Všemožnými zkratkami jsme se přes jednu velkou louku, kus silnice a strmou skalnatou stráň dostali na turistickou značku, která nás dovedla do Berouna. Tam jsme pod vlivem jarního počasí dostali chuť na velkou kupu zákusků v nějaké cukrárně. Věřte nebo ne, žádnou otevřenou jsme neobjevili. Tak jsme si dali alespoň točenou zmrzlinu a šli na vlakové nádraží. Měli jsme štěstí - vlak směr řevnická cukrárna odjížděl za pět minut.

Co se nepovedlo v Berouně, vynahradili jsme si v Řevnicích. Cukrárnu na náměstí myslím netřeba dlouze představovat. Přes Řevnice jsme se odkutáleli k Berounce a po jejím pravém břehu jsme se pomalu šinuli do Dobřichovic na vlak. Cestu jsme si zpestřili vymýšlením a řešením slovních hříček - nevím, jestli si to vybavím přesně - bšťávaa, cemilióny, štaflíček, šcuka a mnoho dalších na které si už nevzpomínám. No, můžete si zkusit vyřešit tyhle čtyři. Za oběť cestou padla ještě jedna vrba, která se stala zdrojem prutů na pomlázku a pak už se rychle blížila chvíle loučení na Smíchovském nádraží.

Tedy řeknu vám, z mého pohledu se vandr velmi vydařil a mám radost, že jsme vandrování ještě na hřebík nepověsili. Přeji všem hezké jaro a těším se na další vandr.

zpětvpředdomů