Z Vraní skály

Tak jsem napsal článeček na půl stránky o tom, jak prima byl vandr na začátku dubna a hned na to spadla školní síť... Pokusím se všechno v rychlosti shrnout, protože na to, abych to celé napsal znovu nemám ani už čas ani nervy. Muwín už popsal, co se na vandru dělo, takže jsem se vrhnul spíše do osobních pocitů. Jel jsem pouze z pátku na sobotu, protože jsem si netroufl úplně se vykašlat na školu. Krom toho jsem sotva vyležel nachlazení. Ale já jsem prostě musel jet, protože na opravdovém vandru bez dětí jsem nebyl už moc dlouho. Ač možná někteří nad podobnými počiny kroutí hlavou a nad předčasně odjíždějícími lámou hůl, dospěl jsem tímto vandrem k názoru, že pravda je na druhé straně řeky. Přestože jsem svůj výlet nakonec odstonal (pořád se mi v noci u krku rozepínalo šněrování spacáku), moc mi prospěl a dal mi zase trošku chuti do práce nejen s oddílem. Stejně tak Zajda a Marťa vyrazily alespoň na sobotní výlet s malými batůžky a drahými polovičkami, aby nás zase jednou viděly. A jsem přesvědčen, že to pro ně bylo důležité stejně jako pro mě. V původním článku jsem vyčetl spoustu obyčejných maličkostí od slunečného počasí, kvetoucích kytek až po lenošení v trávě, věcí dnes často již nevšedních. Po tom, co jsem viděl Puštíka, jak si píše cancák, jsem se rozhodl, že tuhle činnost musím oprášit. Vždyť jsem prožil tolik krásných vandrů a spoustu věcí, některé se staly třeba jen před dvěma lety si už skoro nepamatuju.

Jediný stín, který padl na tuto akci je asi to, že byla určena především pro aktivní členy kmene (kdo chce tak "mlaďochy"), ale za ty tam v podstatě byla jen Můrka. Nejde mi do hlavy, jak je možné, že si tolik lidí nedokáže "rezervovat" čas dva měsíce dopředu. Ale kvůli tomuhle se určitě rozčilovat nebudu. Já, ani nikdo jiný z těch, kdo si vandr užili. O tom si musí popřemýšlet někdo jiný...