Vandrování v ilegalitě?

Tahle otázka mě napadla v sobotu dopoledne, když nám majitel louky na které jsme měli dočasné ohniště uděloval pokárání za naše chování. A přitom kdyby přijel o půl hodiny později, tak by vůbec netušil, že nějaké nocležníky na louce měl. Troufám si totiž tvrdit, že patříme k velice slušným a pořádným vandrákům, trempům nebo jak tomu chcete říkat a že náš vztah k přírodě je na velmi vysoké úrovni. Proč si to myslím?

Oheň rozděláváme jen tam, kde je dost vody k jeho důkladnému zalití. Máme vzorně zabalené batohy bez zbytečností. Odpadky nenecháváme v lese ani zahrabané, ani poházené volně po zemi, ale odvážíme je do městských popelnic. Naše oblečení do lesa patří, veselé a křiklavé barvy přenecháváme mastňákům, turistům a jiným podobným výletníkům. Vyhýbáme se hospodám, takže hluk který působíme je způsoben většinou zvukem kytar a zpěvem nebo veselým smíchem. Známe názvy většiny stromů, keřů a kytek lemujících naše cesty a dáváme pozor, abychom je nezničili. Umíme rozdělat oheň na první sirku, u ohně se zahřejeme i za deště nebo v lese plném sněhu a ledu. Baví nás houkat na puštíka, který se ozývá z protějšího lesa. Vydržíme dlouho do noci koukat do plamenů ohně nebo na oblohu plnou hvězd a být přitom šťastný a spokojený. A ještě děláme v lesích, lukách a polích spoustu jiných věcí, ale nikdy ne proto, abychom něco nebo někoho poškodili.

Přesto je pořád těžší prožít klidný a pohodový vandr bez popohánění od různých ochránců přírody, myslivců a jiných existencí. Chápu, že asi není jednoduché poznat dobráka od zloducha, zvlášť když se mi zrovna vaří žluč, protože táboří na mé louce nebo v mém revíru. Ti, co v lesích pracují, tam dělají mnohdy horší věci než my. Ale bavte se o tom s nimi. Zvlášť když porušujeme zákon tím, že rozděláváme oheň mimo vyhrazená tábořiště a to v lese nebo ve vzdálenosti menší než 50 metrů od něj. O tom jsem psal už dávno - mrkněte na Clavis 7 z března 1996 (http://clavis.vrana.cz/rocnik2/).

Takže co s tím? Pověsit vandrování na hřebík? No to snad ne! Jezdit do kempů, vyhrazených tábořišť nebo snad do hospod? Sorry, do toho nejdu. Zbývá tedy poslední možnost. Vandrovat dál a chovat se tak, aby ti co nás potkají neměli hrůzu z následků, které náš víkendový pobyt v přírodě bude mít.