Druhé pozvání do brdských hvozdů

Clavis 1 - září 2003

Je to tak. Termín vandru, na který jsem vás začal lákat už v zářijovém Clavisu klepe na dveře. Původně jsem chtěl navázat povídáním o vybraném místě na které zavítáme, ale vandr při kterém přeci jen nějaký ten kilometřík ušlápneme se k tomu asi moc nehodí. Jo, když jsem psal před dvěma lety pozvání na Silvestr pod Tokem spojený s novoročním výstupem na jeho vrchol, to se to psalo. Tématem byl právě Tok, jeho historie i současnost (to bylo v prosincovém Clavisu v roce 2001). Ale teď bychom měli v Brdských hvozdech strávit celý víkend a naše kroky povedou mnoha zajímavými a krásnými místy. Takže jak na to?

Zkusím se stručně zmínit o několika z nich. Kromě představy o velmi přibližné trase vandru bych vám chtěl poodhalit zejména jejich bohatou historii. Vždyť Brdy leží ve vnitrozemí naší republiky a přesto, že to tak dnes možná vypadá, tu více nebo méně uzavřený vojenský prostor není odjakživa.

Aliance. Starým brdským harcovníkům se nejspíš vybaví seník u silničky vedoucí kolem severního okraje dopadové plochy na Toku. Mnohokrát jsme v něm už hlavu složili a to hlavně při Brdské stovce. Ve skutečnosti se jedná o lesní silničku, která vznikla v době, kdy Josef Colloredo-Mansfeld ke svému tehdejšímu majetku zakoupil zbirožský velkostatek a bylo potřeba nově získané zbirožské polesí spojit s revírem obecnickým. To bylo asi tak v roce 1879. Název Aliance a také hovorové Aljanka je z francouzského Alliance (spolčení, jednota) - cesta, jak už bylo řečeno spojila dva hospodářské celky. Její celková délka je zhruba osm kilometrů a vede od nejvyššího místa silnice z Příbrami do Komárova, serpentinami vystoupá k místu zvanému Dlouhý kámen a pak klesá podél potoka Reserva až se kousek za soutokem s potokem Třítrubeckým napojuje na starší lesní silnici.

Jindřichova skála. Tyčí se nad údolím Červeného potoka a její tvar je nezaměnitelný s jinými v okolí. Tvoří ji zejména slepencová skaliska obklopená poli balvanů. Z hrany jednoho z útesů se otevírá pohled do údolí potoka a hlavně na zříceninu hradu Valdek. Skála se původně jmenovala Vísecká podle vesničky Malá Víska v její blízkosti. Ale něco jako podlézavost ředitele velkostatku na tehdejším majetku knížete z Hanau J. Liebuse vedlo k tomu, že skálu pojmenoval po jednom z panských synů, a tak se někdy kolem roku 1910 na Vísecké skále objevila litinová tabulka se jménem "Heinrich-Fels".

Valdek. František Palacký o Valdeku napsal: "Hrad Valdek jest jeden z nejpamátnějších v zemi České, a jméno jeho, spolu jméno mohutného rodu, jasně skví se v dějinách našich." Myslím, že Valdek si zaslouží samostatný větší příspěvek v některém z příštích čísel, takže jen stručně. Páni z Valdeka, potomci Dětřicha, syna Buzova byl ten mohutný rod o kterém píše Fr. Palacký. A dokonce je velmi pravděpodobné, že Dětřich, syn Buzův a udatný Bivoj ze starých pověstí je tatáž osoba. Hrad byl postaven zhruba v polovině 13. století a to zřejmě Oldřichem, který si vysloužil přezdívku Zajíc a který se jako první začal psát "z Valdeka". Asi nejlépe se Valdeku a v jeho okolí dařilo za doby Oldřichova vnuka Viléma, který to dotáhl až k hodnosti nejvyššího maršálka a později i k titulu královský podkomoří. Byl velmi oblíbený, a tak po jeho smrti v roce 1319 zavládl velký smutek. Vilémovi potomci zjednodušeně řečeno velmi hluboce klesli a nakonec o hrad i jeho panství přišli. Na počátku 17. století - to už mnohokrát změnil majitele - byl již opuštěn a chřadl. Jako správný hrad byl také opředen pověstmi a fantaziemi. Ta nejznámější vypráví o Bílé paní, která se zjevovala na hradbách zříceniny s dětskou rakvičkou a žalostně plakala. Jindy se zjevovala na pasekách lesním dělníkům, houbařům a dřevorubcům. Občas někoho oslovila a prosila o vysvobození, ale lidé se báli, a tak se její záchrana nikdy nezdařila.

Koníček. Vypadá trochu jako malý hrad, ale je to tzv. skládaná skála z kambrického slepence. Jméno má po skalním útvaru, který skutečně připomíná tvar koňské hlavy. I jedna zajímavá místní pověst se k tomuto místu váže. Na Koníčku totiž sídlil ve skalní sluji okřídlený drak, který odtud vylétal do okolí, zvláště pak směrem k Plešivci. Sem tam se proletěl i nad vesnicemi a spatřil-li nehlídané dítě, popadl jej, odnesl a sežral. Dnes je skalnatý útvar Koníček zákonem chráněný.

A co zbývá dodat? Po dvou letech opět i na Tok vystoupáme, k bunkru na Houpáku zajdeme, u pomníčku U panny Lídy se zastavíme, vodu z brdských pramenů ochutnáme a večerní brdský oheň zapálíme. Kilometrů bychom měli za celý víkend ujít asi tak 30, takže tempo i nálada by měly být skutečně vandrovní a ne "stovkové". Nezapomeňte boty proti vodě ošetřit a také na láhev s vodou pamatujte. Oheň a tedy teplé jídlo budeme dělat určitě večer a ráno, obědy budou možná studené.

zpětvpředdomů