Blízká setkání

Clavis 1 - září 2003

Nadpis vypadá lákavě, ale skrývá se pod ním článek o společných Podzimkách. Jak já říkám, vyplňování prázdného místa, ale i to se snažím dělat poctivě, takže to snad nebude nudné čtení...

Nezapomenutelný je pražský chaos, který vyvolalo neobvykle mnoho přihlášených dětí. Nakonec stačil ještě jeden telefonát do Dobrušky, abych zjistil, že se tam i přesto bez problémů vejdeme. Vešli jsme se. Nakonec jelo 31 dětí a 10 roverů. Znamenalo to 6 skupin na etapovou hru "Mise na Mars". Později jsem přemýšlel, jestli jsem byl nějakým způsobem ovlivněn Padákovým dvoustránkovým komiksem o ufonech, když jsem toto téma navrhl.

Jak už s předstihem říkám, kde mám být vůdce akce, tam přijdou i problémy, tak i ty se samozřejmě objevily. Překvapením bylo, že jsme se ocitli uprostřed panelákové zástavby. Jako bychom nebyli "sídlišťový děti"... Ale to není to, o čem chci psát. Ťežko jsme si mohli vybírat, když jsme si s Janinou vzali akci na starosti měsíc a půl před jejím konáním. A vlastně to tam tak ošklivé zase nebylo. Rybičku určitě nepotěšilo, že brala auto, když za rohem byl hypermarket. Daleko horší bylo ovšem to, že slibovaná kuchyňka byl malý sporák a vybavení jen pár malých hrnců, malé prkénko a žádná škrabka na brambory. Při vaření prvního jídla jsme se s Bárou proto řádně zapotili. Naštěstí byli děti na procházce. Poznal jsem během té doby celou ulici, mluvil s každým důchodcem/bývalým skautem a výsledkem byl dvouplotýnkový vařič, který čas od času vyhodil jistič světel na chodbě. Abych zašel do detailů, byl z bytu jedné zemřelé paní, ve kterém zrovna likvidovali pozůstalost. Málem bych zapomněl na tři škrabky na brambory od sousedky a paní na rohu ulice. Všichni byli moc milí a ochotní, zejména sousedka, které jsme při odjezdu věnovali 5 kg brambor, co nám zbyly. Nutno podotknout, že jsem mluvil s dvěma členkami "skautské schůze" říkali, že se to nestalo poprvé a že to není naše chyba. Skutečně se Janina na všechno správce ptala.

V zářijovém Clavisu jsem obhajoval chování vlčáků na táboře. Teď musím říct, že jak se chovali na Podzimkách, tak se chovají jen hulváti a hovada. Sprosté nadávání i v přítomnosti roverů bylo asi to nejmenší. Musím přiznat, že někdy jsem dělal, že to neslyším. Stejné je to, když hrajeme hry. Když si usmyslí, že ji budou bojkotovat, tak to prostě udělají. Ale že bych byl nečinný, to teda určitě ne. Bylo hodně těžké, když jsem byl nemocný a nebylo mi vůbec dobře, donutit kluky, aby uklidili kapitální binec, který udělali na záchodech. Co se dalo, s každým jsem si promluvil, zejména pak se Šimonem, u kterého mně to mrzí nejvíc. Přece jen na táboře sliboval oddílu. Jenom čím jsem starší a čím je starší i Dave, nevím jak na něj. Je moc fajn, když přijde na opravování seker, ale v minutě bych ho zase vykázal z oddílu. Ještě mám v hlavě plán, pak už nad ním skutečně zlomím onu pověstnou hůl...

V souvislosti s odstavcem výše musím ještě jednou poděkovat Davidovi za prokázané služby, protože bez něj by to v době mého churavění asi s Vlčákama nefungovalo vůbec. A také vzkazuji Rybičce, že si příště může takové vzít klidně tři (třeba by to Davidovi nevadilo :-))!!!

Co se týká samotného programu, velkým narušením asi byly změny, které vyvolal přesun celodenního výletu. Občas se mi program zdál méně pružný, než by měl být. Ale na to, kolik nás bylo, jsme to, myslím, zvládli ještě dobře. Únava padla asi na všechny. Jako třešničku na dortu celého programu považuji návštěvu místního bazénu s párou. Za 20 Kč na hodinu bych chodil každý den, OZP dokonce první hodinu zdarma. Program se líbil i klukům a to se, vzhledem k výše popsaným událostem, počítá mnohonásob.

Jsem také velice rád, že s námi jelo tolik členů nového oddílu. Jsou to prima děti. Komu se Podzimky nelíbily, ten si za to může sám. Většina dětí ale byla určitě spokojená. A o to přeci jde!

PS: Ztratili jsem originál klíče od chaty!!! Podívejte se, prosím, doma do batohů a kapes. Když je najdete, kontaktujte mě a já je do Dobrušky pošlu poštou. Měli by určitě radost.

zpětvpředdomů