Deník čarodějky Rozarie

Vzduchem se neslo odporné vřeštění a řinčení mečů svištících v prudkém větru a zuřivé bouři, která burácivě hrozila svojí ponurou krásou lesknoucích se čepelí a blikajících zlých blesků. Mé dětské oči byly zděšeny touto krvavou a tak odpornou scenerií, která se před nimi právě odehrála v temnotě údolí pod skalním masívem. Shlížela jsem z něj do tohoto prokletého údolí naplněna bolestivou záští, pociťovala jsem marnost ve všechny vyšší cíle, snad i ve smysl žití. Nikdy před tím sem si nepřipustila, že by mohl být někdo tolik krutý, věřila jsem, že v každé bytosti je alespoň zrnko dobré vůle a tajemství uschované ušlechtilosti, která se může vyvolat vlídným slovem. Má matka mě alespoň o těchto druidských filosofiích vždy ubezpečovala. Zůstala po celý život sličnou elfí druidkou až do tohoto osudového magického obřadu, který skončil tak krutým koncem.

Stála jsem na skalní plošině v promočené tunice objímajíce široký kmen mohutného stromu, ze kterého na mě stékaly proudy dalších tříštících se krůpějí deště. Strnule jsem pozorovala ohavnou bandu zmutovaných trpasličích zbojníků, kteří tančíce své pobuřující a nechutné tance zadupávali zbytky těl mých rodičů do rozbahněné půdy poseté rozsekanými končetinami dalších účastníků rituálu. Uviděla jsem ještě zmítající se kopec bahna, ze kterého teď kolmo vzhůru vystříkl pulsující prudký gejzír krve, vzápětí se vynořil chvějící se hnát, který jako by se natahoval směrem ke svému rozsekanému zbytku zakrvácené končetiny. Pocítila jsem nepopsatelnou bolest, má duše nemohla nadále snášet tyto hrůzné sugestivní okamžiky, které bezohledně cloumaly mojí celou bytostí. Svíjela jsem se v křečích a zalykala se krví stékající z čelní rány přes nos i ústa. Skácela jsem se do mokrého jehličí, chrchlajíc krvavé hleny, které mi samovolně odcházely z úst, točila se mi hlava... mžitky před očima... mlha... tma...

Lehký vánek si něžně pohrával s mými vlasy, přinášel sem tajemnou vůni květin, zajímavý kořeněný pach jemně nasládlých bylinek. Pociťovala jsem zvláštní lehkost, ale hlavou se mi prodírala podivná temnota zapomnění. Přesto jsem však cítila velikou energii, která mi vplouvala do mého nehybného spícího těla pomalými a střídmými krůčky. Má hlava se naplnila tajemným vláčným fialovým světlem, do kterého se snažily vstoupit zvláštní lehké bělostné bytosti. Tančily kolem mohutného vznešeného stromu a podivně trhané zpívající hlasy se mi snažily vštípit ušlechtilé láskyplné myšlenky o podstatě žití...

Tak co, dokáže někdo pokračovat v příběhu?Co třeba Janek, nebo Rychlík, nebo...? Haló, volá jedinečná příležitost pořádně se vyřádit a vybít svou případnou přemíru fantazie v nechutných i niterných scénách tohoto příběhu.