Kavkaz 2002

Clavis 1 - září 2003

Váženi přátelé,

jen Vás chci upozornit, že jsem právě dodělal web o našem loňskem výletu na Kavkaz. Takže chcete-li vidět pár fotek z překrásných hor, nebo si přečíst, co všechno se nám přihodilo, tak mrkněte na http://dan.webpage.cz/kavkaz2002

Zdraví Dan

13. 7. - sobota - Den šťastného konce - z Tomášova deníku

Budíme se v 6 hod ráno, nechce se nám ze spacáků, ale dnes vyrážíme na Baška Auz a není nic zabalený, tak to bude trvat dýl než vyrazíme. Po snídani v 8 hod vyrážíme k Bezengijské stěně. Jdeme nejdříve po travnatých březích po straně ledovce. Okolo 11. hod odpočíváme u cintorínu horolezců. Trhám květinu z horských kvítků na vzpomínku horolezců Červinky a Studničky, jenž zahynuli v sedmdesátých letech ve stěně Schary. Je to pěkné místo, louky poseté fialovými kvítky....Chvíli si cvičím jógu a pak pokračujeme dál přímo na ledovec, kde nás zaskočili vojáci, když chtěli povolení. Ledovcem posetým kamením se jde úmorně, batoh tíží a slunko již má největší sílu. Ve 14 hod zastavujeme u velkého balvanu na oběd. Jdeme přímo pod Gestolou, Katyn Tau a Džangi Tau, jejich stěny nahání hrůzu. Dnes se do bivaku Jangi Koš (Rakouský bivak) dostaneme až k večeru, je na nás znát únava a to jsme teprve za polovinou cesty.

Na konci tohoto ledovce musíme zahnout doleva, ledovec zde není tak čitelný a já mám zvláštní pocit, že se něco stane... Kluci mě předbíhaj, zatímco si z batohu vytahuju cepín. Navázaní nejsme, ani sedák na sobě nemám. Kluci jdou přede mnou asi 50 m, jdu v jejich stopách. Na jednom místě, kde měkký sníh tvoří most přes trhlinu jsem podcenil situaci a i když stopy kamarádů vedly asi 1m od kroků mých, zahučel jsem hluboko do trhliny. Byla to neskutečně dlouhá doba, kdy jsem doufal, že se snad zastavím, těžký batoh mi nedal šanci v první chvíli reagovat a tak jsem zcela odevzdaně nechal svůj osud v rukou božích.

Po desetimetrovém pádu jsem se zastavil ve zúženém místě, kde se zašprajcnul batoh o stěny trhliny. Byly to hrozné okamžiky, jednu nohu mi zavalil batoh, který se nade mnou nedal odstrčit, druhá noha marně hledala oporu, ruce se snažily něčeho chytnout ... V tu chvíli jsem si uvědomil, že musím jednat. Řval jsem na kluky i když byli ode mne už hodně vzdáleni, řval jsem a doufal, že se otočí a půjdou mě hledat.

Asi po 10 minutách mě Honza objevil, začal jsem prochládat. Řevem jsem jim dokazoval vážnost mé situace, kdyby mi noha pod batohem vyklouzla, propadl bych se níž a nikdo by mě v černé propasti již nenašel. Po chvíli mi hodili lano, naštěstí jsem jeden konec chytnul a jednou rukou si ho obtížně uvázal okolo hrudi. To byla zásadní věc, již jsem věřil, že se z toho dostanu. Za chvíli se ke mně spustil Dan, Sič s Honzou nahoře dělali maximum. Uvařili čaj a dělali jištění. Do toho se spustil velký liják a bouřka. Kluci mi poslali sedák, ale já se do něj vůbec nemohl v obtížné poloze dostat. Nadával jsem hrozně sprostě a pak mi Dan nakonec sám úvazek napůl přidělal. Nejprve kluci vytáhli bágl a pak nakonec i mě. Z trhliny jsem vylezl asi po 40 minutách.

Šok a hrůza z prožitých chvil mě přemohly a já se zcela vyčerpanej nechal od kamarádů opatřit. Za silnýho deště mě převlíkli do suchého oblečení, vařili jeden čaj za druhým a ač sami byli mokří na kost, starali se o moji záchranu. Ještě nikdy jsem neměl tak blízko pocit, že můžu umřít, ale při tom jsem stále věřil, že to dokážu a přežiju. Bůh mě má rád. Po té v bouřce postavili na ledovci nedaleko trhliny stan, kam mě uložili do tepla. Honza se vydal běžet do Lágru, aby přivedl pomoc. Tam dostal vysílačku a od lékaře tablety proti bolesti pro mě a pro sebe ampulku s nějakou povzbuzující látkou. Ještě týž den večer se vrátil ke stanu . Ve 21 hod byla stanovená relace se Saratovem, domluveno bylo, že následující den ráno přijde lékař a záchranáři s nosítky.

Ve stanu jsem ležel a třásla se mnou zimnice, dost jsem prochladl a ozvalo se vážnější bolestivé zranění - zlomené žebro, jedno nebo víc. Usínám po tabletce a přeji si brzké probuzení do dalšího dne. Dnes 13.7. 2002 jsem se podruhé narodil.

A jak jsem ten den viděl já: Sobota 13.7.

Třináctka je nešťastné číslo, dnes se nám to beze zbytku potvrdilo. V 9 hodin ráno vyrážíme na 3-4 dny na túru na Baška Auz (asi 4460 m). Dnes máme namířeno na bivak Džangi koš (Rakouský bivak). Cesta vede po bezengijském ledovci (asi 12 km) a slibuje nádhernou podívanou na bezengijskou severní stěnu.

Ledovec je v dolní části úplně bez trhlin a beze sněhu, jen čistý led a kameny. Jdeme proto jako zkušení harcovníci nenavázaní, bez sedáků, bez maček a cepínů, jen tak v moiře, prostě pohůdka. Těsně před záhybem ledovce se začíná zatahovat obloha a hřmí. "Asi se něco žene chlapi, měli bychom máknout, ať jsme za sucha v bivaku!" Ledovec je tu teď už hodně rozpukaný trhlinami a místy už zde leží sníh. Začíná to být malinko nebezpečný terén, ale zbývá nám už jen nějakých 150 - 200m a jsme na moréně, to už nějak zvládnem ne?. Tomáš si pro jistotu vyndává z báglu cepín, my nečekáme a jdeme dál. Jdeme a po chvíli se otočíme a najednou jsme jen tři. "Kde je Tomáš?"

"Šel poslední, počkáme na něj", říká Honza.

"Ale to je divný, měl by bejt vidět". Tooomáááášiii!!! Tooomeee!!! křičíme z plných sil, ale slyšíme jen naši ozvěnu a hřmění bouřky.

Začíná pršet. Honza se jde mrknout kousek zpátky a za chvíli řve, že je Tom v trhlině. Krve by se ve mě nedořezal, běžíme ze všech sil k trhlině. Tom se ozývá z hloubky, ale není vidět, jen křičí ať ho odtamtud rychle vytáhnem, že už dlouho nevydrží. Je v tam jen v moiře a je v šoku, promoklej a promrzlej a každou chvíli hrozí že se propadne ještě níž, pod sebou má ještě pěknou šluchtu dolu.

Rozjíždíme záchrannou akci, makáme jak o život. Kluci vytahujou lana a vrtaj do ledu šrouby pro štand. Já rychle beru sedák, pár šroubů a karabin, tibloky. Ještě se vracim pro rukavice a goráčovku. Sedák ani nezapínám, cvakám osmu do lana a jedu dolu za Tomem. To už má Tom provizorně okolo pasu uvázaný lano.

Tomáš je asi 10m pod povrchem, vůbec ho nevidím jen jeho bágl.

Já - "Kde jsi Tome?"

Tom - "Tady ty vole asi 2m pod báglem, vytáhni mě odtud, tak dělejte vy zmrdi, čůráci..."

Já - "Budeš dobrej, vydrž" říkám

Tom - "Ježiši Kriste já už dlouho nevydržim dělejte kurva..."

Stojim na ledový polici a zavrtávám šroub, je jen do půlky v ledu, ale není čas, cvakám do něj bágl a pak i sebe. Volám na kluky ať nám pošlou sedák. Dávám ho Tomovi, ale ten se do něj nemůže nasoukat. "Kurva co je tohle za zkurvenej sedák, co je tohle za pitomej sedák vy idioti ... dělejte něco" Tom je v šoku, promrzlej a mokrej kape tu voda a je tu tma. Do toho venku zuří v plné síle bouřka. Psycho.

Kluci posílají druhý sedák, ani ten se však nedaří nasadit, tak aspoň vyndávám z Tomášova báglu mačky a bágl kluci vytahujou nahoru. Tom si tak může vylízt na polici ke mně o 2 metry výš na štand. Společně se nám podaří nandat sedák, byť ne uplně zapnout, ale to už kluci nahoře tahají za lano jak o život a Tom jim ještě pomáhá vzpíráním. Jde to rychle a za chvilku je Tom nahoře. Kluci se činí, dělaj čaj a teplo. Já balím štand a rychle mažu po laně ze strašidelný tmy nahoru, kde prosvítá denní světlo. Vůbec nechápu jak to tam Tomáš mohl sám vydržet.

Stavíme stan, ukládáme Tomáše do spacáku, vaříme čaje. Tom má asi zlomený žebra, kéž by jenom to. Nemůže dýchat. Domlouváme se že Honza doběhne pro pomoc do tábora. Já sedím venku na ledovci a píšu si tenhle deník. Je po bouřce a mraky na chvíli odkryly bezengijskou stěnu, jako by se nám hory vysmívaly: to jsme vám daly ale pořádnou lekci co?

Úryvky z deníku expedice Kavkaz 2002 vybral Ferda
PS: Jak tomuhle někdo může říkat výlet...

zpětvpředdomů