Reportáž o koulení očí

No, ona to tak úplně reportáž nebude, protože ji píšu až dva týdny po akci bez jakýchkoliv poznámek, ale od toho koulení a vyvalování očí, při kterém nám navíc padaly brady doslova až na zem, mi lezou oči z důlků ještě dnes. Můrka, která přivedla i svoji kamarádku a Ťap mi jistě dají za pravdu. Společně jsme navštívili 9. listopadu výstavu hendikepovaných umělců malujících ústy a nohama. Původně jsem si myslel, že to bude ryze rodinná akce - nikoho jsem totiž nečekal, ale nakonec jsme shlédli několik desítek obrazů ve výše uvedené sestavě.

A co jsme viděli? Tomu se dá jen těžko věřit! Můrka prohlásila, že kdyby neviděla video o vzniku maleb, které tam promítali, asi by doma neusnula... (Dobrá, trochu jsem si to pozměnil, ale to jen pro efekt tohoto článku.) Vlastně už při příchodu jsme nevěřícně dýchali obláčky páry na okna, za kterými vysela - ano, umělecká díla! Po vstupu jsme byli ohromeni ještě více a kroutili jsme hlavami sem a tam jako při živém sledování Wimbledonu. Občas se ozvalo obdivné vzdechnutí.

Mezi díly a dílky bylo možno pozorovat několik různých stylů, např. impresionismus nebo kubismus, ale i plátna ryze autorská, osobitá. Obrazy, ze kterých sálalo teplo, ale i malby pošmourné, šedivé. Rozhodně si nepředstavujte nějaké mazanice, to by byl necitlivý omyl - rovné linie a hladké křivky byly provedeny s šokující přesností.

Moc mě zaujaly jakési japonské "malůvky" na jemný, jakoby pergamenový papír načrtnuté barevnou tuší. Vypadaly jakoby je někdo nakreslil v restauraci na ubrousek a přeložil, aby se mu vešly do kapsy. Ostatně překlady byly nepřehlédnutelné. Člověk z těch kreseb měl pocit, jakoby je už někde viděl.

Uznání a obdiv si zaslouží všichni vystavovatelé. Mohl bych jmenovat autory, kteří nás zaujali nejvíce, avšak neučiním tak, neboť jména jsou zapomínána. Ale dojem zůstává. Velice krásný dojem. Pro zajímavost ještě uvedu, že převážná většina autorů maluje ústy. Těžko říci, zda je to snazší nežli malování nohou. Inu, zkuste si to sami...