Vandrování v mlze

Clavis 1 - září 2003

V minulém čísle se objevilo lákadlo na vandr do Mlžných hor, teď vám společně všichni účastníci vylíčí, jaké to bylo. Partu vandrovníků a tedy kolektiv autorů tvoří Můrka, Křemla, Rychlík, Šákul, Lukáš a Muwín.

Páteční odpoledne a večer probíhalo všechno naprosto hladce. Lukáše na trase Bratkovice - Sádek - Drahlín - Obecnice popadla nostalgie a vzpomínal na Brdskou stovku, trocha toho sentimentu ukápla i v obecnické hospůdce u piva a čaje. Po této velmi netradiční vandrovní vložce jsme vyrazili směr seník. Dokonce se Muwín s Křemlou bez problémů shodli na přesném místě seníku. Nic jednoduššího - až přejdeme potok tak hned první odbočka vpravo. Po ní do kopce až ke třem obrovským bukům, tam vlevo a seník je náš. Ale ouha. Nebudete věřit, co dokáže mlha, hustá tak, že by se dala krájet, ve spojení se stejně hustou tmou. U tří buků jsme odbočili a moc jsme se těšili do suchého seníku, protože skoro celou cestu drobně mrholilo a byla zima. Jenže po sto metrech, kde jsme očekávali seník, nic nebylo. Jenom les. Všude, kam skrz hustou mlhu dosvítily naše baterky jenom samé stromy.

Lehce jsme znervózněli a přemýšleli, kde je chyba. Do toho se objevilo velmi podivně se chovající auto s ještě divnější posádkou. Auto kus popojelo, zastavilo, někdo z něj vylezl a začal křičet, auto znova popojelo, křik pokračoval, pak zastavilo, bouchly dveře, auto jelo dál a takhle se to pořád opakovalo. No nic moc. Ale zpátky ke ztracenému seníku. Zkusili jsme všechny možné ostatní odbočky a průseky a pořád nic. Nakonec zvítězil návrh na cestu proti proudu potoka, který protéká nedaleko hledaného seníku. Z téhle "protiproudové" cesty nám všem utkvělo zejména několik desítek metrů dlouhé prodírání hustou a úplně mokrou mlazinou. Už nám pak nějaké mrholení nemohlo uškodit. Od potoka jsme se stejně nakonec kus odchýlili a nebudete tomu věřit - vylezli jsme na cestu asi 20 metrů pod rozcestím s buky. Lukáš nad tím nevěřícně kroutil hlavou a ta cesta mu přestala být sympatická. Tak jo, druhý pokus. Jdeme po cestě směrem, kde by měl být náš vytoužený seník. A přátelé, ten seník tam skutečně byl. Jenom to chtělo zhruba před dvěma hodinami při prvním pokusu dojít o sto nebo sto padesát metrů dál . . . Nevěřili jsme, co dokáže mlha a tma.

V suchém seně a za zvuku deště na střeše seníku se nám usínalo krásně. Ráno si Můrka s Lukášem a Křemlou stěžovali na hrozný hic, zatímco Šákul ve spacáku půjčeném od Padáka proklínal zimu. Lukášovi lehce kapalo nějakou škvírkou na jeho nový spacák a Šákul povídal něco o chrápacím orchestru. Vstávali jsme kolem desáté a doufali, že nebude pršet. Velkou zkouškou bylo rozdělávání ohně - suché dřevo toho rána opravdu nebylo na skladě. Snídaně pochopitelně plynule přešla v oběd, takže od seníku jsme vyráželi před jednou hodinou. Vlastně skoro přesně po dvanácti hodinách od povedeného příchodu.

Ze sobotního dopoledne stojí ještě za zmínku jedna věc. Když si Lukáš, Muwín a Šákul čistili u studánky zuby (široko daleko samý les), zeptal se Šákul s vážnou tváří: "A kam mám vyplivnout pastu?" Asi mu v noci byla fakt zima.

Vyrazili jsme upravenou trasou k bunkru na Houpáku. Všude kolem nás byla spousta mlhy, někde řidší, jinde pěkně hustá. V tomhle Brdy nezklamaly. Šákulovou specialitou při chůzi s kopce bylo šněrování cesty ze strany na stranu, což Můrku přivádělo k šílenství. U Mariina pramene jsme zjistili, že ani Brdy po letošním suchu nejsou bez problémů. Ve studánce nebyla ani kapka vody. Pod Houpákem jsme prozkoumali jeden z velkých pěchotních srubů a usazeni na starém kanónu jsme poobědvali. Jídlo bodlo, ale dala se do nás taková zima, že jsme pak vyrazili neuvěřitelným tempem, abychom se zahřáli. Nakonec jsme se museli navzájem krotit a brzdit, protože to zběsilé tempo ne a ne samo od sebe zvolnit ani po zahnání zimy. Jo a ještě je potřeba připomenout jednu věc - všude kolem nás byla mlha.

Na odbočce k seníku vybraného pro druhou noc se vydali na průzkum Lukáš s Muwínem a málem se nám zopakovala historie z předešlého dne. Muwín s Křemlou si zcela správně pamatovali, že seník je z rozcestí vidět, takže je to k němu, co by kamenem dohodil. Jenže ještě je tu mlha a tma, naše věrné kamarádky. No zkrátka už ti naši průzkumníci málem udělali čelem vzad, že to jako není ta správná odbočka, ale Lukáš ještě naštěstí udělal pár rozhodujících kroků a posvítil před sebe a situace byla zachráněná. Dvojice světluška-sběrač se vydaly na dřevo a začalo další umáčené rozdělávání ohně. Křemla s Můrkou měly dobrý nápad a cestou, ještě za světla, nasbíraly smůlu a Rychlík zase březovou kůru, takže to šlo mnohem rychleji a snáz než ráno.

Večer jsme proklábosili při vaření večeře a bylo nám dobře. Tedy až na Muwínův krk, který se poněkud bouřil a vybavil se na to škrábajícím knedlíkem. A pak přišla noc... Milí čtenáři, byla to hrůza. Díky různě silně ucpaným nosům jsme chrápali snad všichni, i když ráno každý tvrdil, že nechrápe. Takže nikdo se v klidu nevyspal. Bylo to i tím, že v seníku bylo čerstvě dovezené a načechrané voňav seno, které se pod námi celou noc slehávalo, takže záda velmi trpěly a bolely. Šákul opět klepal kosu a velmi si to užil, protože noc byla jasná a mrazivá, stejně jako ráno. Křemla to nemohla vydržet, a tak vstala už asi v osm nebo v půl deváté a šla pro vodu a rozdělávala oheň. Vyhrabali jsme se asi hodinu po ní a snídani jsme opět spojili s obědem.

Promrzlý Šákul opět perlil, jeho specialitou (vlastně už od samého začátku vandru) bylo navázání hovoru nebo položení otázky na poslední dvě až tři slova předchozího řečníka, takže vznikaly roztodivné přesmyčky. Jednu z nich jsme se pokusili zrekonstruovat v plném znění.

Křemla k Muwínovi: "My nemáme doma žádný pečivo, to budu muset něco na Luka koupit. A taky něco na snídani." Muwín odpovídá: "Pečivo stačí, vždyť máme doma ještě jogurty." Vkládá se Šákul se svou přesmyčkou: "Cože, vy tady máte sebou jogurty?"

Na to, jak byla krušná noc, bylo ráno celkem veselé. Postarala se o to také Můrka s Křemlou. Můrka lehce provokovala, a tak jí Křemla trochu zasypala senem a něco se vešlo i přímo do spacáku, ve kterém se Můrka v té době, na rozdíl od Křemly, ještě povalovala. Když Křemla opustila seník, naplnila jí Můrka spacák celý senem a opřela ho v rohu seníku. Potom si svoje věci rychle sbalila a dělala jakože nic. Jenže pak si šla Křemla balit a Můrka byla zrovna na cestě pro vodu. Když se vrátila, měla batoh plný sena a věci v něm vůbec nebyly... Když se dvě praly, třetí až šestý se smáli.

Další trasu jsme opět poněkud změnili a místo na Koníček vyrazili na Valdek. Sluníčko nesměle proráželo mlhu, takže bylo vidět do Komárova a na další okolní vesnice, ale brdské vrcholy byly pořád přiklopeny do neproniknutelné clony. Z Valdeka jsme to vzali rovnou s kopce dolů přes údolí Červeného potoka na Jindřichovu skálu. Mlha opět převzala vládu, takže v jejích povalujících se cárech jsme viděli Valdek jen nezřetelně. Můrka vytáhla čokošku a po krátké přestávce jsme vyrazili přes Malou Vísku do Komárova. Byla tu malá naděje, že pojede autobus, ale nakonec jelo prd, takže jsme do Hořovic museli pěšky. Nejvíc si to užíval Rychlík, kterého trápily puchýře na nohách. Rychlík také dostane v našem povídání o vandru závěrečné slovo, protože celý ten víkend shrnul naprosto výstižně do několika bodů a ponaučení:

• Vandr na Brdy se povedl se vším všudy. S ohněm, mlhou, deštěm, dlouhými cestami i senem.
• Už vím, jak vypadá skoro absolutní tma mimo jeskyni.
• Pokud pršelo a byla mlha, nelezte houštím.
• V seníku si nelehejte ke žbrdlinám.
• Puchýře si raději propíchněte, než prasknou v botě.
• Bolest nohou neznamená, že jste toho hodně ušli.
• Ačkoliv je i jen malá naděje, že autobus pojede a budete si moct zkrátit cestu, stane se to, co by se stalo i s velkou nadějí - nepojede.

Takže vydařenému vandru ZDAR a snad brzy vyrazíme na další.

zpětvpředdomů